Když propukla v roce 1789 Velká francouzská revoluce, vžilo se pro její chudé a nejradikálnější účastníky do značné míry posměšné označení „sansculoti“, což byl termín beroucí si na mušku výstřední způsob oblékání těchto lidí, který si zároveň oni sami osvojili. Podobně dnes, v roce 2024, jsou vymýšlena různá označení a nálepky pro skupiny obyvatel, které se zejména ideově nepřizpůsobují propagandě a ideologii současného režimu. Kdo by již neslyšel pojmy jako „chcimíři“, „dezoláti“, „populisté“, „extrémisté“ či „dezinformátoři“? Definice těchto pojmů je většinou vágní, což má ten účel, aby mohly být co nejvolněji užívány k vystavování nežádoucích lidí na pranýř a k jejich vyobcování z veřejné diskuze i veřejného života obecně. Uživateli těchto pojmů jsou zástupci vládnoucí třídy a jejích sdělovacích prostředků, jejích komentátorů a následně skupiny lidí vědomě či nevědomě poplatné současnému zřízení, jejichž způsob uvažování bývá paradoxně po mnoha stránkách často více černobílý než u lidí, proti kterým je používají.
Caitlin Ochs/Reuters
Čas extrémismu, čas revoluce
„Dle mého názoru, mladá generace bělochů, černochů i ostatních žije v časech extrémismu. V časech revolucí. (..) Jsem připraven se spojit s každým, bez ohledu na barvu kůže, dokud máte zájem změnit tyto mizerné podmínky, které existují na této planetě. Je třeba, aby došlo ke změně. Lidé u moci jí zneužívají, a teď musí dojít ke změně, lepší svět musí být postaven a jediný způsob jak toho dosáhnout je za užití extrémních metod…“
-Malcolm X
V roce 2024 žijeme ve velmi extrémních časech. V některých ohledech dokonce vůbec nejextrémnějších v historii lidstva. Tak třeba nikdy v historii lidstva nebyly větší rozdíly v majetku a tím i moci lidí než právě nyní. Nejbohatší člověk planety Jeff Bezos vlastní okolo dvou set miliard dolarů, zatímco podle zprávy OSN 29% obyvatel planety trpí nedostatkem jídla, a 9 milionů jich momentálně každý rok zemře na podvýživu, a to zejména dětí do věku pěti let. Jakou idiocii vedle tohoto faktu představovala v roce 2021 kampaň české pravice jménem „Sbohem soudruzi“, kdy byli voliči motivováni volit současnou vládní koalici „aby již lidé nikdy nemuseli stát frontu na banány“?
Kdy v historii se vynakládalo větší množství prostředků na válku a zbrojení než právě nyní? Ačkoliv kapitalismus dokázal vyprodukovat ohromné bohatství a rozvinout výrobní síly na současnou úroveň, vytváří i prostředky ohrožující samotnou existenci lidstva a taktéž i podmínky pro neustálé válečné konflikty. Ženevská akademie momentálně monitoruje ve světě více než 110 válečných konfliktů v čele s těmi na Blízkém východě a na Ukrajině. Kdy v historii bylo toto číslo extrémnější než v současné epoše?
Málo věcí je více extrémních, než když stát Izrael využívá záminky teroristického útoku Hamásu pro faktickou vyhlazovací válku proti obyvatelstvu Gazy a provádí okupaci okolních států za souhlasu těch nejhlasitějších kritiků invaze Putina na Ukrajině? Pokud jsou podporovatelé Putina dezoláti, dezinformátoři, schvalovatelé genocidy a ohrožení demokracie, kdo jsou potom podporovatelé Izraele, který stihl za jeden rok pozabíjet více civilistů, než kolik zemřelo ve válce na Ukrajině od roku 2022? Extrémní pokrytectví doplňuje extrémnost současného světa.
Co extrémní klimatické jevy, které vznikají v důsledku působení člověka, či přesně řečeno v důsledku bezohledné honby za soukromým ziskem? Pozorujeme extrémní sucha, extrémní povodně zrychlující spirálu globálního oteplování a z toho vyplývající hladomory i extrémní migraci, zatímco třeba v české společnosti jsou těmi nejbohatšími a extrémně mocnými právě uhlobaroni jako třeba Křetínský s Tykačem. Není snad česká vláda extrémistická, když dělá jejich politiku na úkor pracujících a světové populace celkově?
Není se tedy vůbec co divit, že je naše současná epocha i nejextrémnější v lidské historii, co se týče odporu obyčejných lidí proti svým vládám a vládnoucím třídám. Kolorit tohoto dění je totiž postaven na zásadní krizi kapitalismu a jeho ekonomiky, kdy jsou extrémní a historicky nejvyšší dluhy národních států, zejména vůči bankám a korporacím, dávány k úhradě pracujícím a celkově nejchudším vrstvám společnosti, na které útočí čím dál extrémnější škrty. A to aniž by to vedlo k nějakému skutečnému oživení světové ekonomiky.
Symbolem škrtů argentinského prezidenta Mileie se stala motorová pila (Profimedia)
Americký think tank Carnegie Endowment for International Peace (CEIP) počítá a analyzuje od roku 2017 významná protivládní hnutí a protesty ve světě, kdy napočítal více než 700 významných protivládních hnutí ve více než 147 zemích, a to bez ohledu na to, zda tyto země podléhají americkému, ruskému, čínskému či jinému imperialismu. A samozřejmě s tím, jak se globální konflikt imperialistických mocností stává extrémnějším, bývají protivládní protestující v Česku o to více demagogicky označováni za agenty Ruska, zatímco třeba ve Venezuele naopak za agenty USA. Éra globalizace a neoliberalismu skončila.
Jaká je pozice nás komunistů v takovémto po mnoha stránkách extrémním světě? V první řadě se snažíme porozumět jeho vnitřním procesům. Je třeba si uvědomit, že lidé po celém světě dochází k revolučním závěrům ohledně tohoto světa bez jakéhokoliv zásadního přičinění samotných komunistů. Samy podmínky kapitalistického světa je motivují snažit se rozbít své okovy. A ne jednou se v poslední dekádě podařilo různým hnutím po celém světě svrhnout své vlády a fakticky dobýt moc ve svých zemích, aniž by hráli v těchto hnutích komunisté jakoukoliv zásadnější úlohu. Srí Lanka, Kazachstán či Ekvádor jsou dobrými příklady.
Máme právo převzít moc?
Komunistům dává vládnoucí třída nálepku „extrémistů“ z toho důvodu, že tvrdíme tu zásadní věc, že politiku nelze v kapitalismu změnit volbami, a že pro politickou změnu nestačí jen svrhnout vládu. Na tom není nic zas tak příliš těžkého. Chce to každý druhý. Ale protože tvrdíme, že je třeba uchopit moc pracující třídou a nepřepustit ji zpět jiným loutkám či jiné vrstvě buržoazie, která se v tu či onu chvíli demagogicky tváří jako přítelkyně pracujících.
Velmi často se stává, a je to spíše pravidlo, že když pracující třída s rolníky svrhne své původní utlačitele, tak získá dojem, že jí moc vlastně nepřísluší a hledá, komu by tuto dobytou moc odevzdala. To už se stalo během Pařížské komuny roku 1871. Proto budujeme komunistickou stranu za účelem toho, aby sdružovala revoluční avantgardu proletariátu, tedy jeho nejpokrokovější síly schopné převzít moc ve společnosti a jasně deklarovat i samotným méně pokrokovějším pracujícím, že je jejich dobytí moci zcela legitimní a že mají plné právo kontrolovat společnost a její výrobní síly namísto úzké skupinky finančníků, magnátů a válečných zločinců. Proto Bolševici počkali s převzetím moci v Rusku až na Druhý sjezd sovětů, kde měli spolu s levými Esery většinu. Právě o tu mohli opírat legitimitu své vlády.
Tohle je pro kapitalisty velmi nebezpečné. Samotné masové hnutí je nijak extrémně neznepokojuje, dokud v něm skuteční komunisté nehrají nějakou významnější úlohu. Udělají, co bude v jejich silách, aby komunisty od takového hnutí separovali. Masové hnutí bez komunistického vedení se dá vždy nějak obalamutit. Kapitalisté mohou stáhnout z vlády nepopulární skupinu loutek a nahradit ji skupinou loutek populárnější, mohou zkorumpovat nepevné vůdce těchto hnutí, mohou případně poskytnout i dočasné ústupky, které bude možno lidem zase sebrat, až dojde k jejich demobilizaci. Proto v některých případech ani nebývají tyto boje zas až tolik krvavé, jak by jinak mohly být. Většinou kapitalisté prostě jen vyklidí na čas bojiště a následně z dálky ovládají figurky na šachovnici za tím účelem, aby se v té či oné podobě mohli opět vrátit k moci. Pouze v situaci, kdy hrozí vážné riziko trvalé ztráty moci, kapitalisté vynaloží veškerou svou brutální sílu, kterou budou mít k dispozici za účelem jejího zachování, a to od organizování a podporování teroristických a fašistických skupin až po iniciování občanské války v zemích zasaženými takovýmito revolucemi.
Bělogvradějský antibolševický plakát
Univerzální nadávka ospravedlňující represi
Kapitalisté si uvědomují, jaké skutečné nebezpečí jim ze strany komunistů hrozí. Proto trpí tak ohromnou nenávistí k Leninovi a bolševikům, kteří nejen o moc proletariátu usilovali, ale podařilo se jim i v revoluci zvítězit. V této věci neponechávají nic náhodě. Každá, byť sebemenší skupinka, která se deklaruje jako komunistická nebo i jen jako „více levicová, než je zdrávo“, je bedlivě sledována jejich tajnou policií, která získává přístup k těm nejsoukromějším údajům o osobách považujících se za komunisty. Na každého je vytvářena složka široká podle významu dotyčné osoby v komunistickém hnutí a jeho nebezpečnosti pro zájmy oligarchie, kde je zejména kladen důraz na sběr kompromitujících materiálů. V případě většího zájmu kapitalistické tajné policie o dotyčného člověka je i monitorován jeho pohyb, jeho kontakty a v případě většího zájmu o hnutí jsou do něj přímo nasazováni tajní agenti. Vlastně nic pro tyto fízly není příliš velké tabu a jediný způsob, jak se proti tomu může člověk skutečně bránit, je být pevnou součástí širšího masového hnutí.
Toto represivní chování složek kapitalistického státu je veřejně demagogicky ospravedlňováno urážkami o tom, že jsme jako komunisté údajně ohrožením společnosti. Že jsme špínou, která denně dumá nad tím, jak by ubližovala lidem, kterou současný společenský řád neumožňuje zatím tak jednoduše potřít, a tak je třeba jí alespoň za každou cenu hlídat a vyřazovat ze společnosti. Že představujeme nějaké zlo, které je třeba potírat pro šťastný spánek dětí. Jinými slovy – představujeme „extrémismus“.
Jak ale přesně definovat extrémismus? Dobrou definici nám dle našeho názoru nabízí marxistický lektor František Ledvina. Ten píše:
„Extrémismus je nevědecké označení čehokoliv radikálního, s čímž nesouhlasím. Užití tohoto pojmu je důsledkem neochoty veřejně pojmenovat, definovat a pochopit.“
A taktéž:
„Extrémismus je v politice nejnovější propagandistické, nedefinovatelné, a tudíž iracionální označení všeho, s čím uživatel tohoto pojmu nesouhlasí. Vyjadřuje to pouze emocionální vztah k jevu, nikoliv jeho podstatu, což je charakteristické pro každou nadávku. Bývá používán k odsouzení snah o jakoukoliv podstatnější změnu.“
Možná namítnete, že to přeci nejsou jen komunisté, kteří jsou jako politická skupina sledováni tajnou policií, a kterým je takto veřejně státem nadáváno za to, že došli k určitému světonázoru, který mají zájem hájit. To je pravda. Třeba i fašisté představují zájmy jiné společenské vrstvy než velké buržoazie a v některých údobích je tato buržoazie potřebuje držet na uzdě, aby je mohla případně lépe ovládat. Zkrátka ne vždy jejich služby potřebuje. Skuteční komunisté ale vždy budou těmi, na které bude vynakládat tajná policie nejvíce energie. Zkušenosti s kauzou SpyCops z Velké Británie jsou toho jasným důkazem.
Jinými slovy – boj proti extrémismu ze strany kapitalistického státu nemá za cíl udělat svět méně extrémním. Výraz „extrémismus“ se používá kapitalistickým státem jako nástroj pro to, aby svět zůstal v mnoha ohledech minimálně právě tak extrémním, jako je právě teď.
Politika strachu
Vládnoucí třída má tedy menší či větší strach z komunistů právě proto, že v podstatě rozumí tomu, proč je svět takto extrémním. Při menší síle komunistů může tento strach do větší míry nahrazovat posměch, nicméně určité množství strachu se za ním neustále nachází. Jinak by se neinvestovalo ze strany kapitalistů tolik prostředků do ideologického zpracovávání mládeže, která po celém světě nejvíce pociťuje potřebu současný stav věcí aktivně měnit.
Předsedkyně PSPČR Pekarová Adamová v rámci předvolební kampaně roku 2021
A na této půdě musí skuteční komunisté stavět svou politiku. Komunistická politika není pro každého, ať už se na celou věc budeme dívat „zvnitřku“ nebo „zvnějšku“. Zvnějšku děláme naši politiku jen v zájmu jedné společenské třídy – třídy proletariátu. A zvnitřku je třeba říci, že ne každý má žaludek na to, být komunistou. Žádné materiální bohatství to nepřináší a může to člověka vážně poškodit jak v jeho profesním, tak i studijním životě. Zejména v profesích výše postavené části proletariátu se udržuje přísná režimní ideová čistota, a komunisté tak často musí být opatrní na to, co se o nich jejich šéfové mohou dozvědět.
Být komunistou se znamená zabejčit a být odhodlán postavit se všemu, co na člověka vládnoucí třída uvrhne. Od nějakého okamžiku, kdy člověk dojde k určitému přesvědčení a porozumění světu, vlastně nemá jiného zbytí. Poté je možné jej potlačit jen na bázi zastrašování, perzekuce nebo násilí, ale jeho přesvědčení to nezmění. To mimo jiné činí z komunistů v praxi nejrozhodnější, více či méně zocelenou a na třídní boj nejlépe připravenou část proletariátu.
Proto se již od svého počátku dělnické hnutí dělí na ty „tvrdé“ a ty „měkké“, kterých bývá za běžné situace více. Bývá přitom pravidlem, že těm měkkým chybí skutečný politický program. Už Trocký tvrdil, že životem nelze projít bez upadnutí do cynicismu a frustrace, pokud před sebou člověk nemá velkou myšlenku, kterou následuje. A měkcí své myšlenky při své politice co možná nejvíce přizpůsobují myšlenkám vládnoucí třídy, které ultimátně považují za myšlenky celé společnosti.
Čelem ke „grassroots“!
Velké množství bojovníků za Palestinu, za klima i různých „taky socialistů“ a dalších je ochotno při svém „boji“ učinit svá hnutí co možná nejvíce po chuti vládnoucí třídě – tedy učinit je sterilními. Budou plakat, řvát, dokonce i pořádat různé individuální teatrální revolty, ale když překročí určitou mez přijatelnosti a buržoazní komentátoři je začnou označovat za „komunisty“, potom udělají, co bude v jejich silách, aby komunisty ve svém hnutí zbavili slova nebo je z něho odstrčil – tedy udělají pro blaho kapitalistů pravou antikomunistickou hilsneriádu.
Tohle je něco, s čím komunisté musí při své politické praxi počítat. Proto se vždy více než na salónní aktivisty soustředíme na nejvíc radikální a odhodlané „grassroots“ uvnitř různých hnutí. Pokud člověk totiž skutečně chce něco na tomto světě změnit ve prospěch utlačovaných, potom musí umět pochopit limity, které nám pro možnost změny vládnoucí třída dává a zároveň i limity různých hnutí a různých nepromyšlených aktivismů.
A právě to, že jsme odhodláni v tomto úsilí za změnu překročit tyto limity a zároveň se nikdy neodcizit masám a jejich momentálnímu vnímání situace, z nás v očích vládnoucí třídy dělá „nebezpečné extrémisty“. Komunista o sobě nikdy nesmí smýšlet jako o člověku odlišném vůči masám ani jako o člověku jakkoliv „extrémním“ vůči nim a uzavírat se před nimi do nějaké ulity. Jsme komunisty, protože považujeme současný svět za příliš extrémní na to, abychom dávali kapitalistům mandát v něm nadále vládnout a nadále ho činit extrémnějším v náš neprospěch.
P.S. – Jaký by to byl komunistický článek bez výzvy k organizaci? Tedy pokud se i vy cítíte být pevně odhodláni bojovat proti extrémnímu statutu quo i přes limity nastavené vládnoucí třídou, poté Vám u nás držíme místo!