Krajně pravicové vzpoury se rozšířily po celé Británii. Fašistické bandy zahájily pogromy proti muslimským a asijským komunitám a výzvy ke „klidu” již nestačí. Pracující a mládež se musí organizovat a společnými silami tuto pohromu odvrátit.
Barbarství zasáhlo ulice po celé Británii během víkendu (3. - 4. 8. 2024), kdy rozzuřené davy řádily ve městech po celé zemi. Zaměřovaly se na migranty, muslimy a další menšiny.
Po nepokojích z minulého týdne v Southportu, Hartlepoolu, Sunderlandu a jinde se během soboty a neděle krajně pravicová agrese rozšířila do desítek dalších měst včetně Blackburnu, Leicesteru, Stoke-on-Trentu a Belfastu.
Šokující zvěrstva byla pozorována v místech jako Rotherham, Hull, Liverpool a další, kdy fašistické bandy zaútočily na ubytování pro žadatele o azyl a obchody místních cizinců.
V South Yorkshiru se maskovaný dav čítající 700 mužů oblečených do britské vlajky a mávajících prapory sv. Jiří vloupal do Rotherham Holiday Inn Expressu hostícího uprchlíky. Tento prostor následně zapálili.
Záběry z Hullu ukazují, jak násilnici vytahují muže z auta, které poté ničí kvůli barvě pleti majitele. V Manchesteru krajně pravicoví rváči zbili černého kolemjdoucího, zatímco policie přihlížela z bezpečné vzdálenosti.
Tyto rasistické útoky navázaly na vlnu nepokojů, plenění a pustošení zanechávající za sebou zkázu v centrech měst a rozklad v dělnických komunitách.
Vina lpí na státním zřízení
Tyto krajně pravicové zločiny vyvolaly strach mezi britskými muslimy a dalšími zasaženými skupinami. Pracující a mládež chtějí vědět, jak klást odpor a jak čelit této hrozbě, jež běsní v jejich čtvrtích.
Bouře nepořádku a násilí vyvolává také paniku mezi zastupiteli a samotnými představiteli vládnoucí třídy. Tyto výbuchy pan Keir Starmer a jeho kabinet v prvním měsíci své vlády jistě neočekávali.
Hlavním bodem volebního programu britské Labouristické strany, tedy strany práce, bylo, že nová vláda po letech konzervativního chaosu obnoví stabilitu britského kapitalismu.
Zatímco krajně pravicové bouře zuří po celé zemi, kancléř Rachel Reevesová má dost času na setkání s bankéři z Wall Street, kterým prezentuje Spojené království jako investiční příležitost pro americké miliardáře.
Šéfové a jejich obhájci se nedočkají stability, po níž touží. Místo toho prohnilá britská vládnoucí třída stále sklízí výsledky jejího neustálého utlačování migrantů, islamofobie a kulturních válek rozdělujících společnost.
Tito lidé mohou, jak chtějí, odsuzovat děsivé násilí, jež propuklo minulý týden, můžou ukazovat prstem na demagogy jako Nigel Farage či Tommy Robinson a obviňovat je z podněcování těchto „protestů”.
Nicméně jsou to právě oni a jejich zchátralý systém, kdo zodpovídají za šíření rasismu ve společnosti shora a tvorbu příznivých podmínek pro chudobu, nouzi a bídu z níž krajní pravice pramení.
A to včetně Starmerova Labouru, který se v otázce migrace moc neliší od britských konzervativců s odpornými sliby o „zastavení lodí” a deportaci Bangladéšanů.
Celá řada z nich má současnou situaci na triku a platí, že žhář neuhasí požár, jenž sám rozdmýchal.
Ani Starmer ani Policie
Nový premiér a jeho ministři slíbili, že tvrdě zasáhnou proti krajně pravicovým „extrémistům”. Ministryně vnitra Yvette Cooper slíbila rychlé dosažení spravedlnosti a konkrétní kroky pro zachování bezpečí venku na ulicích.
400 lidí bylo zatím od minulého týdne zatčeno ve spojitosti se vzpourami.
Podobně poté, co během svého úřadování rozdmýchali nenávist a xenofobii proti uchazečům o azyl během své doby ve funkci, se spousta bývalých funkcionářů britské Konzervativní strany, pokrytecky postavila proti násilí, které se nyní odehrává ve Spojeném království.
Například madam Priti Patel, jeden z hlavních architektů „nepřátelského prostředí” konzervativců, odsoudila „mimořádnou kriminalitu” a odstupující hlava ministerstva vnitra a kandidát na vedení konzervativců James Cleverly ujistil, že výtržníci tvrdě narazí na stěny zákona”.
Ovšem ani více policistů ani rychlejší obvinění ani přísnější rozsudky ve skutečnosti neodvrátí tuto krajně pravicovou hrozbu, a to nejen proto, že aparát britského státu, od soudů po věznice, již praská ve švech.
Policie – „ozbrojené mužstvo kapitálu”, existuje, aby chránila vládnoucí třídu, její majetek a privilegia, nikoliv dělnické komunity. Její prací je udržet narušený status quo, který dal vzniknout této krajně pravicové pohromě.
Jako klíčový prvek kapitalistického zřízení je policie sama rasistická a nekalá, jak se nedávno ukázalo na letišti v Manchesteru.
Ani Starmerova vláda ani policie nás neochrání před krajní pravicí. Veškeré kroky k posílení státní moci dnes budou zítra sloužit proti dělnické třídě a levicovým aktivistům.
Organizace a mobilizace
Jakmile se místní muslimské a asijské komunity setkaly s tímto islamofobním zastrašováním a opravdovým nebezpečím fyzické újmy, začaly přebírat věc do vlastních rukou.
Videa ze Stoke například ukazují velkou mládežnickou skupinu bránící místní mešitu, která odhání krajní pravičáky pryč. Podobně v Blackburnu, Middlesbrough a na jiných místech, muslimští obyvatelé organizovali hlídky, aby se ubránili rasistickým bandám.
V Bristolu mezitím místní aktivisté vytlačili podporovatele EDL (English Defence League), kteří se snažili přepadnout hotel s uprchlíky. V mnoha případech po útocích přicházeli dobrovolníci a nabízeli svou solidaritu a pomoc: uklízeli ulice, zabedňovali rozbitá okna a napravovali škody v mešitách a obchodech.
Tyto odvážné snahy však byly bohužel většinou spontánní, bez zásahu a podpory ze strany dělnického hnutí.
Vláda a její loutky se snaží cynicky porovnat tyto dva tábory: na jedné straně síly reakce šířící bigotnost a pořádající rasistické útoky, na straně druhé obyčejní obyvatelé sdružující se k obraně svých domovů.
Tito pokrytci vyzývají obyvatelstvo ke „klidu” a odsuzují agresi na obou stranách, ačkoliv obléhané komunity mají právo na sebeobranu před fašistickou hrozbou jakýmikoliv potřebnými prostředky. Místní obyvatelé jsou naprosto v právu, když vzpřímeně čelí krajní pravici a vytlačuje její posly z vlastního prostoru.
I tzv. „levice” kritizovala místní muslimy a Asiaty za odhodlanou mobilizaci proti krajní pravici, kdy vyjádřila kritický postoj ohledně použití bojových taktik.
Musíme však mít jasno, že pacifistická volání po „umírněnosti” a „jednotě” jen nahrají krajním pravičákům a nechají je beztrestně trápit menšiny a zhoršovat celou situaci.
Místo toho, aby nechaly samoorganizované skupiny izolovaných občanů napospas, dělnické hnutí a odbory by jim měly nabídnout plnou podporu: vyzývat aktivisty, aby se připojili k těmto iniciativám na místní úrovni, zajistit materiální a finanční zdroje a pomoci při zřizování obranných výborů k zabezpečení protirasistických protestů a poškozených budov.
To by mělo být spojeno s organizací řádných protifašistických kampaní v každé vesnici, čtvrti a městě.
Jako první krok by měly být svolány schůzky místních důvěryhodných aktivistů z dělnického hnutí, propalestinských protestů, skupin solidarity, muslimské mládeže a revolučních organizací za účelem diskuse, rozhodování a vyřízení konkrétních bodů a úkolů.
To taktéž zahrnuje shromažďování informací a rozvědku zjištující úmysly krajní pravice, masovou mobilizaci dělníků a mládeže jako reakci na veškeré hrozby a plnění všech ostatních politických nebo technických úkolů potřebných k boji proti fašistům a krajním pravičákům.
Třídní boj
Na této bázi může být krajní pravice rychle zastavena, otočena a přinucena utíkat zpět – stejně jako Mosleyho Černé košile v bitvě u Cable Street v roce 1936.
S ohledem na zprávy o rozsáhlých útocích na cíle spojené s migranty plánovaných na příští středu je nezbytné, aby hnutí rychle zasáhlo a udusilo jiskru krajní pravice, než se rozroste a rozšíří se v plamen.
Davy fašistů jsou skutečnou hrozbou a pokud nenarazí na nepřítele, jejich odvaha vzroste.
Přitom jich je docela malý počet. Kdyby narazili na skutečnou moc organizované dělnické třídy, jež by se proti nim mobilizovala, byli by roztrháni na kusy.
Dělnické hnutí se musí této úlohy chopit.
To však bohužel není perspektivou odborů nebo kampaní jako “Stand Up To Racism”. Ty naopak doufají v klid, v nastolení pořádku, obnovení ekonomického růstu a v to, že dělnická třída dostane pár zbytků z hostiny boháčů.
Veškera jejich strategie je založena na moralistických apelech otevřít hranice a vítat uprchlíky, ne organizovat masovou akci a třídní boj. Jejich výhled je mezitím omezen mlživou reformistickou politikou, utopickou vírou v „hezčí” a „laskavější” formu kapitalismu, jenž, jak doufají, přinese blahobyt pro dělnickou třídu včetně těch nejzranitelnějších.
Takové iluze nenabízejí řešení. Místo toho rozsévají zmatek a odzbrojení. Matou pracující a mládež, a to v době, kdy je nutná jasnost a odvaha.
Boj o revoluci
Potřebujeme revoluční program v kombinaci s militantními metodami třídního boje.
To je přesně to, co soudruzi z Revolutionary Commnist Party prosazovali v místních anti-rasistických hnutích po celé zemi.
Ať už jde o rasistické útoky v Anglii, vzestup Trumpa v USA, Le Pen ve Francii, či o genocidu v Gaze a eskalaci konfliktu na Blízkém východě, musíme chápat, co tyto události představují.
Jen se správnou diagnózou můžeme nalézt potřebný lék.
Všechny tyto hrůzy jsou odrazem těch stejných jevů: slepoty, chorobnosti a úpadku kapitalismu v Británii a po celém světě, zhroucení liberálního středu a rostoucí nenávisti proti vládě, která jej ochraňuje a výsledné polarizace společnosti s pravidelnými výchylkami doprava, či doleva, jak masy zoufale hledají správnou cestu vpřed.
Dokud existuje kapitalismus spolu s jeho reakčními oportunisty jako Farage schopnými těžit z touhy pracujících po práci a bydlení, rasistická krajní pravice bude i nadále hnisat v otevřených ranách společnosti.
Abychom krajní pravici a fašismus vyrvali s kořeny jednou pro vždy, musíme zničit prohnilý systém, v němž se rozmáhá. To znamená organizovat se, budovat síly komunismu a přidat se do boje za revoluci.
Alternativa je jasná: buď bude úspěšný boj za socialismus, nebo zvítězí barbarství, rasismus a imperialistické války.
Poslední události v Británii svým významem sahají daleko za hranice. Musíme jim porozumět a ihned podle toho jednat.
Comments