Když v listopadu roku 2014 skupina aktivistů vnikla do budovy opuštěné, a léta chátrající plicní kliniky v Jeseniově ulici na pražském Žižkově, nalezla zde kromě velkého množství odpadků i stopy po uživatelích drog. Aktivisté tuto budovu uklidili, a z domu, který léta naháněl kolemjdoucím hrůzu, se stalo komunitní centrum. Tím si aktivisté získali širokou podporu žižkovského obyvatelstva, známého pro svou tradiční příslušnost k pracující třídě. A když byla posléze "Klinika" (jak bylo jednoduše toto centrum nazváno) násilně vyklizena policií, společenská podpora aktivistům jen zesílila. Na obranu Kliniky posléze vyrazil do ulic mnohasethlavý dav pod heslem "Město pro lidi, ne pro zisk!", složený zejména z mladých a politicky perspektivních lidí, kteří již měli dost toho, jak se jejich město před jejich očima přeměňuje v předražený cirkus pro bohaté turisty.
Squatting
Marxistická strategie politické činnosti není založená na squattingu. Minimálně ne na té bázi, na které Kliniku aktivisté obsadili. Jakožto marxisté si uvědomujeme, že poměr sil nás jakožto marxistických militantů a buržoazního státu, s jeho policií, tajnou policií, armádou, soudy, věznicemi atd., nás staví do velmi nevýhodné pozice. Není tedy pro nás taktické přímo konfrontovat systém, aniž bychom se mohli spolehnout na jednu obrovskou sílu, která je schopná chod kapitalistického systému zcela zastavit, a rovněž i ukončit jeho existenci - na třídu pracujících. A izolovaná konfrontace systému, a případně individuální terorismus bez masové podpory pracujících znamená pro marxistické militanty kromě velmi pravděpodobné porážky v konfrontaci samé i takové věci, jako jsou pokuty, pobyt za mřížemi a další věci, které militantům brání v jejich další politické práci. A organizační činnost marxistického militanta, v podobě budování organizace a oslovování studentů a pracujících tvoří asi devět desetin jeho celkové politické činnosti.
Znamená to snad, že chod centra Klinika, jakožto vůle aktivistů (a nakonec i mnohého lidu) vybudovat město pro lidi a ne pro zisk jako marxisté z principu odmítáme? Nikoliv! Před vznikem Pařížské komuny Karl Marx rovněž varoval, že snaha pracujících získat politickou moc ve Francii, by při tehdejším rozvržení třídních musela velmi pravděpodobně skončit katastrofou. A také skončila. Ovšem když došlo k zisku politické moci pařížskými pracujícími, Marx i s celou tehdejší I. internacionálou stáli neochvějně na straně těchto pracujících, v jejich snaze budovat a bránit svůj vůbec historicky první dělnický stát. Mnozí členové internacionály se stali komunardy, a mnozí byli popraveni po porážce vládními vojsky. Stejně tak i každý skutečný marxista musel v dobách vzniku Kliniky, když existovalo společenské momentum na vybudování města pro lidi, stát na straně těchto lidí.
Nikoliv nevyhnutelně na straně samotných aktivistů, jakožto právě na straně mas, které se daly na základě prvotních událostí okolo Kliniky do pohybu, a které začaly požadovat naprosto adekvátní a v pravdě revoluční řešení, v podobě města pro lidi, a ne pro zisk. Po vzniku Kliniky totiž došlo k obsazení ještě několika dalších budov různými skupinami squatterů. Svým charakterem se však jednalo o násilné vpády do budov, po kterých tyto byly z pravidla v horším stavu než před příchodem squatterů, případně na těchto jimi okupovaných budovách squatteři vyvěsili velkou odpudivou plachtu vyobrazující symbol, který náš současný prezident definuje jako "passy". Tyto následné, rovněž individualistické, squatterské vpády samozřejmě pracující veřejnost spíše pobouřily, než že by v ní pracující a studenti spatřovali něco, s čím by se dalo solidarizovat. A v takových případech je samozřejmě ze strany marxistů zbytečné v rámci takovýchto událostí vyvíjet jakoukoliv jinou činnost, než si zaťukat na čelo.
Limity ultralevice
Pro pochopení prvotní situace okolo Kliniky je třeba uvést, že squatterští aktivisté neměli při prvotním vstupu do budovy nějaký jasný a jednotný politický koncept, se kterým by mohli pracující veřejnost oslovit. Zásadní vliv zde však měli různí ultraleví aktivisté, včetně anarchistů. A jedním z důležitých prvků ultralevičáctví je odmítání autorit vždy a všude. Toto odmítání autorit může být ve skutečnosti postaveno na logických základech - třeba na zklamání z postojů a chování lidí, které se autoritami stali - ze zkorumpovaných představitelů politických stran (třeba představitelů KSČ před rokem 1989), odborových předáků atd. To však nic nemění na faktu, že ultraleví koncept demokratické autority nechápou, a nerozumí jejímu významu v rámci třídního boje. A problém zkorumpovaných autorit není v současném systému řešitelný odvrhnutím autorit jako celku. Problém může být vyřešen pouze na základě vzniku demokraticky zvolených, kontrolovatelných a sesaditelných autorit. Pokud nás tlačí boty, není řešením chodit bos, ale obout si takové boty, které nám padnou.
Autority mezi pracujícími logicky vznikají už během jejich nejnižší úrovně organizovanosti. Pokud si například představíme podnik, kde má být na půl hodiny vyhlášena výstražná stávka, potom se musí objevit i někdo, kdo půjde s požadavky zaměstnanců za šéfy. A pracující si do této pozice nezvolí nikoho na základě náhody. Nebudou tahat z klobouku a riskovat, že vyjednávat půjdou neschopní lidé, například mající problémy s alkoholem. Do této pozice bude zaměstnanci demokraticky zvolen člověk, který si získá jejich důvěru pro své schopnosti, a kterému budou věřit, že bude vykonávat jejich vůli - a takový člověk se tímto stává autoritou. A autority jsou nezbytné při budování silné revoluční organizace. Jak pravil Marx - Bez své organizace jsou pracující pouhou surovinou k vykořisťování. A je nutné si uvědomit, že vládnoucí třída je v současnosti se svou policií atd. velmi dobře organizovanou bojovou jednotkou, kterou masy neorganizovaných pěšáků zkrátka nemohou porazit, a (zcela autoritářsky!) proti jejím zájmům uplatňovat svou vůli. Zpravidla se zároveň stává, že v anarchistických skupinách autority samovolně vznikají, a v situaci kdy jejich vládě není dán žádný pevný řád (jelikož samotný koncept autority není uznáván), stávají se tito jedinci totálními vládci, jako například v případě Bakunina a jeho skupin existujících po čas první internacionály, či v případě Nestora Machna na Ukrajině, po čas ruské občanské války. Role těchto individuí poté bývá v rámci dělnických hnutí ryze reakční, a odrazující pracující od jejich skutečné organizovanosti.
Ultralevice a Klinika
Co však čert v případě Kliniky nechtěl - vývoj událostí pasoval aktivisty z Kliniky právě do pozice autorit. Tisíce mladých lidí po celé zemi začaly aktivisty ať už aktivně či pasivně v jejich iniciativě podporovat. V některých dalších městech se začaly objevovat podobné iniciativy mající zájem obsazovat tamní prázdné budovy. Ve vzduchu viselo dychtivé očekávání dalších organizačních kroků aktivistů, které by pomohly rozvíjet toto hnutí. Pro aktivisty tedy nastala zásadní otázka - co s touto autoritou dále? Počas Pařížské komuny mnoho ultralevých proudhonistů zaujalo po neočekávaném dobytí politické moci postoj, že jim autorita moc z ní vyplývající vlastně nepatří, a instinktivně projevovali snahu se jí co nejdříve zbavit. A v případě Kliniky s touto autoritou bohužel rovněž nebylo naloženo tak, aby směřovala k dalšímu pozitivnímu rozvoji, a skutečné organizovanosti v boji za město pro lidi, a ne pro zisk.
S touto získanou autoritou se toho ale ve skutečnosti dalo dělat skutečně mnoho. A dalo se dělat i tolik, aby se zásadním způsobem snížila šance na vyklizení Kliniky ze strany buržoazního státu. Bylo to právě tehdy, když stát zjistil, že aktivisté mají autoritu široké veřejnosti, kdy od dalších snah o vyklizení Kliniky ustoupil, a povolil aktivistům v březnu roku 2015 roční bezplatnou výpůjčku objektu. Tím získaly obě strany - jak stát tak aktivisté čas, u kterého bylo na každé straně zájmem využít jej efektivně podle svého. Ukázalo se, že dům který má autoritu široké veřejnosti studentů a pracujících se nedá vyklidit bez toho, aniž by bylo ze strany vládnoucí třídy naraženo na masový odpor, a případně na ztrátu volebních preferencí místních radních. Dům obsazený aktivisty, kteří nikoho nezajímají se vyklízí oproti tomu velmi snadno, a nepomůže tomu ani mrznout týden na střeše.
Úkolem aktivistů při zisku pozice autority tedy bylo tuto autoritu pozitivně rozvíjet, aby tato v očích studentů a pracujících dále sílila. V takové situaci se kupříkladu mohly vydávat a prodávat vlastní tiskoviny obsahující jasná, vědecká a revoluční řešení na problémy nejen Žižkova, ale i celého města, celé země, a celého světa. Je naším tvrzením, že takováto řešení by logicky musela být řešení marxistická. Mohly by se s těmito tiskovinami a dalšími věcmi pořádat stánky ve veřejném prostoru, oslovovat lidi zaujatými Klinikou jejími myšlenkami. A nejen ve veřejném prostoru, ale třeba i na školách a univerzitách se mohli na podporu nejen Kliniky organizovat noví a noví lidé. Pokud byl některý aktivista z Kliniky tehdy například učněm na Jarovském účilišti (blízko Kliniky), potom mohl nejen před spolužáky o přestávce Kliniku jen tak mezi řečí vychvalovat, ale mohl zde organizovat s dalšími aktivisty třeba právě ony stánky obsahující revoluční myšlenky, a organizovat tamní učně na podporu Kliniky a jejích myšlenek. Učni se mohli třeba rovněž zvát na Kliniku na diskuze a přednášky o ožehavých problémech města, ať už se mohlo jednat o otázku bezdomovectví, drahých nájmů, narkomanů, či čehokoliv jiného, a prohlubovat a stupňovat organizaci třeba až na samotnou působnost v městské radě či vrcholné politice. Klinika tak měla potenciál fakticky získat autoritu městské rady - městského sovětu, chcete-li. Protože Klinika bez myšlenky je ničím.
Tehdy se dalo očekávat, že by takovéto oslovování při správnosti prezentovaných postojů mělo značný úspěch. A přesně takto (budováním kontaktu a autority u pracující veřejnosti) se buduje revoluční organizace a revoluční strana. To však zároveň vyžaduje kádry schopné pozici autorit správě a demokraticky zastávat.
Ponaučení za miliony
Místo toho se však stalo něco úplně jiného. Už při období Ruské revoluce revolucionář Bucharin uvedl, že program anarchistů se v praxi sestává pouze ze dvou věcí - 1.) Nikdy nezaložit politickou stranu 2.) Z toho, že nikdo nemusí respektovat první pravidlo. A při absenci kvalitního programu kontakt s veřejností začal rychle a výrazně slábnout. Pozice a činnost aktivistů zároveň napomáhala tomu, že se z Kliniky místo prostoru podporovaného širokými masami stala izolovaná sociální bublina. Sociální bublina sama pro sebe. Čím dále tím více začínala být patrná hranice mezi dvěma světy - světem Kliniky, a světem tam venku, který pro mnohé aktivisty znamenal "svět zla", zatímco Klinika představovala sektářský "svět dobra" - univerzálního dobra, o kterém jsou všichni přesvědčeni že jej konají, ale nikdo ho již nedokáže smysluplně definovat.
A když aktivisté postupně během času své bezplatné výpůjčky ztratili kontakt s masami, tak byli vydáni napospas státu, jako kořist predátorovi. Jako někdo, kdo nemá nikoho kdo by se za něj postavil před silnějším agresorem. V březnu 2016, po uplynutí roku výpůjčky, tedy stát již neměl motivaci nechávat aktivisty v domě dále působit. V té době se místo na studenty a pracující obraceli aktivisté s nadějí ke vládnoucí garnituře. Čím dále tím více se snažili tvářit, že vlastně nejsou pro vládnoucí třídu hrozbou, a že jsou pouze těmi hodnými beránky, co státu charitativně pomáhají tlumit problémy s bezdomovectvím atd. V naději své oči upínali k návštěvám Babiše a dalších, kteří pouze Kliniku zkoumali coby možný nástroj své kampaně. Místo revolučního slovníku prezentovaného a vysvětlovaného přímo masám se začali čím dále tím více aktivisté uzamykat do prázdných frází, užívajíce vytržené a nicneříkající výrazy jako "demokratizace vlastnictví", které ve skutečnosti nic neznamenají, a v diskuzi s běžným člověkem mimo sociální bublinu aktivistů by dotyčného neměly šanci přesvědčit o správnosti jeho argumentů.
V okamžiku, kdy se z Kliniky stala více méně uzavřená sociální bublina čekající na svou podporu ze strany veřejnosti, místo aby si jí sama aktivně vytvářela, tak lidé venku ztratili vůči Klinice pochopení. Čím dále tím více se začaly objevovat otázky jako "Proč oni mohou mít vlastní klubovnu od státu zadarmo, když já musím každý měsíc platit tučné složenky na nájemném?". Vzájemná izolace obou světů pouze posilovala předsudky a lži, podporované buržoazními medii, že Klinika je místo pro narkomany a nekalé živly. (Otázkou však nadále zůstává, jestli by se dalo v případě lepší organizace pořádku na Klinice předejít případům znásilnění, rušení nočního klidu, opilectví a případně lepšího řešení kanalizace, po přerušení dodávky vody do objektu.) V takové situaci byl osud Kliniky prakticky zpečetěn.
Je však nutno říci, že i přesto dokázali tamní aktivisté vzájemně vybudovat určitou sílu vycházející ze solidarity. V následujícím období byla aktivistům za každý den nelegálního pobytu účtována pokuta 1000Kč. Fakticky tak státu aktivisté platili okolo 30 000 měsíčně "nájemného", na které se solidárně skládali. Pár dní po posledním vyklizení Kliniky v lednu 2019 aktivista Jakub Ort v rozhovoru pro idnes.cz uvedl, že počas její existence aktivisté do Kliniky investovali miliony korun. Nyní se však bohužel zdá, že tyto miliony propadnou státu, který si ještě navíc účtuje půlmilionový poplatek exekutorovi Ivo Luhanovi za samotný průběh exekuce. Nabízí se tedy otázka - Pokud měli aktivisté možnost vybrat tak obrovskou sumu peněz od svých podporovatelů, nemohli je následně, pokud měli zájem mít vlastní klubovnu, tyto investovat do nájmu či koupě vlastních prostor a případně na jiné užitečné věci? Vlastní prostory by aktivistům spíše zůstaly, a riziko spjatých problémů by se minimalizovalo.
Otázka jako je tato již není možná vyřešit. Peníze jsou pryč. Zbývá čas platit dluhy. Co však možné je, je vzít si důležité ponaučení z průběhu událostí, tak jak se odehrály. Porážky skýtají cenné zkušenosti. Již zmiňovaná Pařížská komuna, kde rovněž neexistovala silná vedoucí organizace, poskytla dělnickému hnutí v následujícím vývoji dění celou studnici zkušeností. A byl to Vladimir Iljič Lenin kdo později na její adresu uvedl, že Říjnová revoluce zvítězila na jejích ramenou. Tím metaforicky naznačil, že bez jejích zkušeností by nebylo možné v roce 1917 vládu proletariátu v Rusku dobýt.
Tento text zároveň neměl ve svém zájmu stavět se vůči aktivistům pedantsky, tvořit zlou krev, či se na slávě samotné Kliniky přiživit. Tento text měl v zájmu upozornit, jak by se některé věci třeba mohly dělat jinak, a jak mohla případně Klinika žít daleko delším životem.
Jakožto marxisté i nadále požadujeme to, za co se tehdy v roce 2014 postavilo značné množství lidí, a to město pro lidi, a ne pro zisk!
