Dne 8.8.2018 asistent poslance Volného za SPD Tomáš Raždík zveřejnil na svém twitterovém účtu komentář, ve kterém označil ženy jako viníky zločinů stalinismu během 20. století. V jeho komentáři a následné diskuzi u něj se totiž vyjadřoval ve smyslu, že jsou to ženy, které jsou typickými voličkami levice, a tím pádem jsou zodpovědné i za miliony obětí stalinismu. Dále uvedl, že zavedení volebního práva žen a působení žen v politice způsobilo oběti teroristických útoků ve Švédsku během migrační krize, a rovněž ekonomický kolaps Venezuely. Jako protiklad dvacátému století, ve kterém došlo k řadě významných revolucí a zároveň posunů v právech žen jako možnost volit a kandidovat, Raždík ve svém příspěvku idealizoval století devatenácté, které označoval za období míru a kapitalismu. Přičemž toto tehdejší údajně idylické uspořádání přikládal ke cti mužům.
Raždíkova tvrzení jsou natolik absurdní, že by za normálních okolností nemělo smysl na ně vůbec reagovat. Tvrzení jako tato však nabývají určité nebezpečnosti z toho ohledu, že jsou šířeny členem politické strany, která je nyní co se týče zastoupení v parlamentu čtvrtou nejsilnější stranou v České Republice. Podobné výroky útočící na sociální postavení žen jsou pravidelně opakovány i členy dalších buržoazních stran. Výroky jako tyto nám tedy říkají mnohé o SPD jako takové.
Samotný úzus, že žena nepatří do politiky a ani do jiných sfér veřejného života, nýbrž do domácnosti, má sám o sobě historicky materialistický charakter. Jako marxisté si uvědomujeme, že sociální postavení žen má materiální základnu. Vychází z uspořádání společnosti jako takové. A tedy i přesvědčení, že žena jako taková do veřejného života nepatří vychází z historického faktu, že do něj po tisíce let jednoduše nepatřila. Zde je potřeba vědět proč. A při vysvětlování fenoménu patriarchátu vycházejí na povrch i konflikty mezi marxismem a feminismem, které tyto dvě idee staví proti sobě.
Patriarchát má sám o sobě historické kořeny již v období neolitu, tedy existuje již více než 12 000 let. Neolit sám o sobě je charakterizován obrovským společenským pokrokem a expanzí výrobních prostředků, nicméně přinesl rovněž i otroctví a patriarchát. Byl však nutnou součástí na cestě ke společenskému pokroku, a jak psal Marx v Bídě Filosofie roku 1847 o otázce amerického otrokářství - "Bez otroctví by nebylo bavlny, bez bavlny by nebylo moderního průmyslu. Jen otroctví dalo koloniím jejich hodnotu, kolonie vytvořily světový obchod, a světový obchod je podmínkou velkého průmyslu. Otroctví je tedy svrchovaně důležitou ekonomickou kategorií.". Znamená to snad, že měl Marx zvrácený obdiv v americkém otrokářství? Nikoliv. Marx pouze jako historický materialista chápal, že společnost se vyvíjí na základě vývoje výrobních prostředků, a že cesta společnosti přes období otrokářství ke komunismu je stejně nevyhnutelná, jako vývoj dospělého člověka přes jeho batolecí fázi.
Patriarchální společnost, stejně jako námezdní otroctví je dnes dědictvím samotného vzniku třídní společnosti v neolitu. Společnost lovců a sběračů, bez válek, rodiny, států, třídní společnosti a patriarchátu, kterou americký antropolog Lewis Henry Morgan označoval jako "primitivní komunismus", se tehdy přeměnila ve společnost zemědělskou - společnost obdělávačů půdy a pastevců. S tímto fenoménem začalo vznikat soukromé vlastnictví, společenský přebytek a s ním i otázka, komu tento přebytek bude patřit. V rámci tohoto vývoje to byl muž, který se stal vlastníkem výrobního prostředku. Klany zanikly a vznikly třídy. Zmizelo rovnoměrné podílení se žen a mužů na společné práci, a žena byla fakticky zotročena mužem. A jelikož bylo zájmem muže, aby jeho soukromé vlastnictví přešlo na jeho potomka, byla rodová linie přizpůsobena muži. Objevila se monogamie, aby zajistila, že potomek muže je skutečně jeho potomkem. Přičemž monogamie vždy samozřejmě znamenala monogamii pro ženu a nikoliv pro muže. Zde vzniká podřízená pozice ženy jako pečovatelky o domácnost, která se vyvíjela i nadále v třídní společnosti ve společnosti feudální a kapitalistické, která je vrcholem takové společnosti.
Oproti tomu feministé nedokáží původ útlaku žen správně analyzovat, a tím pádem u nich dochází k reakčním závěrům. Maloburžoazní feminismus pokládá útlak žen za přirozenou esenci myšlení a chování muže, zcela ignorujíce třídní a historický charakter této věci. Konstruuje tedy kontradikci mezi mužem a ženou, za potlesku buržoazie, která pochopitelně oceňuje, když pracující vytvářejí konflikty mezi sebou, a nikoliv vůči nim. To je důvod, proč se marxisté nenazývají feministy. Uvědomujeme si, že osvobození žen je nevyhnutelně spjato s osvobozením pracujících od diktatury buržoazie a třídní společnosti jako takové. Za každou "úspěšnou ženou" v současné kapitalistické společnosti stojí celá řada "neúspěšných žen", které úspěch "úspěšné ženy" přímo vytvářejí, zatímco jsou pod neustálým útokem systému na jejich sociální jistoty a společenské postavení. I britská konzervativní premiérka Theresa Mayová se nazývá feministkou, zatímco její politika znamená každodenní snahu o zhoršení životních podmínek pracujících žen.
Na poli současné politiky jsou tedy výroky Raždíka silně reakčními. Jeho vnímání žen je nevyhnutelně spjato s tmářskou vůlí udržet společnost zuby nehty v jejím třídním uspořádání, i když je dnes současný kapitalistický sytém již zcela vyčerpán, a speciálně od krize roku 2008 již není schopen pro drtivou většinu obyvatel naší planety přinášet jakékoliv pokrok. Raždík tak křečovitě drží prsty na ručičkách hodin společenského pokroku, a úpěnlivě se je snaží tlačit nazpět. Raždíkovo vzhlížení k patriarchálnímu kapitalismu jako ideálnímu společenskému modelu zároveň není nepodobné optimistickým vizím buržoazní třídy z počátku 90. let, kdy tvrdila, že socialismus je mrtev, a tedy jediným možným systémem je kapitalismus, přičemž se v éteru objevovaly sliby o míru a prosperitě. V současném kapitalismu se však prosperita týká stále menšího počtu lidí, zatímco na drtivou většinu společnosti jsou svalovány dluhy států ve kterých žijí. Ty se v mnoha zemích od vypuknutí krize zdvojnásobily. Jsou to dluhy, které platíme my - pracující. A to na nižších důchodech, vyšším věku odchodu do něj, nižších sociálních příspěvcích všeho druhu, vyššími doplatky na léky, stále dražším zdravotním a sociálním pojištěním a rovněž nižší kvalitou služeb ve zdravotnictví, školství a dalších veřejných službách. Místo míru žijeme na světě, kde je válka denním chlebem a nutné odbytiště výroben zbraní a munice celého světa. Imperiální mocnosti šíří svůj vliv a útlak vůči obyvatelstvu třetího světa, čímž vznikají podmínky pro terorismus a islámský fundamentalismus, jehož důsledky svaluje Raždík místo na buržoazii na ženy.
Ženy tvoří polovinu světové populace a tvoří většinu obyvatel zasažených extrémní chudobou, zatímco nejbohatší lidé na této planetě jsou téměř samí muži. Náš boj však nevedeme za více žen jakožto úspěšných podnikatelek. Takový boj by připomínal boj za více žen dozorkyň v koncentračních táborech. Boj za osvobození pracujících od třídního útlaku buržoazie je bezpodmínečně spjat s bojem pracujících proti útlaku žen a patriarchátu. Samotné revoluce v Rusku a Venezuele o kterých Raždík píše jsou historickými přiklady drastického zlepšení životních podmínek pracujících žen, přičemž třeba Říjnová revoluce dala ženám krom politických práv právo na rozvod či právo na potrat. Přičítat oběti stalinismu působením žen je naprosto absurdní, jelikož Stalin krom toho že zlikvidoval téměř všechny bolševiky kteří způsobili tento společenský pokrok, tak ve své vládě likvidoval mnohé ze sociálních výdobytků žen jako právě právo na potrat.
A pracující ženy si budou svoje práva hájit kapitalistům, stalinistům a Raždíkovi navzdory!
S námi na to nejsou samy!
