Text Teda Granta z roku 1938 analyzuje problematiku popularfrontismu na příkladu Španělska, kde došlo v zájmu porážky fašismu ke spojení socialistů v reakční vládě lidové fronty s liberály a stalinisty. Protidělnická opatření této široké koalice nakonec vyústila v porážku v občanské válce a ve Francův režim.
Pod transparentním převlekem agitace „mírové aliance“ britská lidová fronta nyní dělá své první kroky ke vstupu na politické kolbiště. Liberálové špicují uši. Labouristé urputně kontrují projektu komunistů, kteří započali tuto agitaci a kteří využívají každou možnost, aby se lidová fronta stala skutečností. Nyní se stává naprosto nutným, aby se britské dělnictvo poučilo z událostí ve Španělsku a vyvodilo z nich závěry, které prošetří zkušenosti „popularfrontismu“ v praxi občanské války, abychom se mohli vyrovnat s problémy zítřka.
Lev Trockij v sérii svých článků a pamfletů o Španělsku neustále naznačoval, jakou cestou musí španělské dělnické masy jít, aby porazily fašismus, a tvrdošíjně volal po jediném průvodci po této cestě, revoluční dělnické straně, aby se ujala své vrcholné pozice při probouzení španělských mas. Trockij vyvozuje ve svém pamfletu Revoluce ve Španělsku (1931) řešení všech těchto otázek těmito slovy: „Pro úspěšné řešení těchto úkolů jsou nutné tři věci, první je strana, druhá je opět strana a třetí znovu strana.“
Podmínky vítězství dělnictva nad reakcí epigramaticky shrnuté, ale stále nesplněné: toto poučení musí být bráno na vědomí dělnickou třídou jak v Británii, tak ve Španělsku.
Zatímco španělští fašisté se otevřeně připravovali k útoku za pomoci ze zahraničí, lidová fronta naprosto selhala v jakýchkoli snahách jim kontrovat protipřípravami, které by je rychle a efektivně smetly. Armáda byla ponechána nedotčená v rukou reakcionářů a to přímo pod nosem vládě lidové fronty, mezitím získali fašisté silnou základnu mezi Maury, kteří neshledali útlak nové vlády o nic lepším než ten za monarchie. Snadno tak podlehli Francovým planým slibům. Na druhou stranu, reformistické vedení dělnictva jej odrazovalo od akcí, které by zruinovaly fašistické plány – založení dělnických milicí, závodních výborů. Když i přes naléhání svých vůdců, aby „neprovokovali“ a „neantagonizovali“ své republikánsko-kapitalistické partnery v lidové frontě, dělníci stávkovali a rolníci přerozdělili půdu, vláda jim odpověděla zatýkáním stávkujících, narušováním dělnických shromáždění, cenzurou dělnických tiskovin a střílením rolníků. Takový je příběh sdělovaný tiskem a oficiálními prohlášeními k vládnutí lidové fronty vedoucímu k občanské válce. Touto cestou lidová fronta v měsících před Francovým povstáním umlčela a spoutala masy a zatáhla mnoho lidí na druhou stranu barikády, k Maurům , kteří oponovali „demokratické“ vládě, která stále udržovala jejich útlak a mizérii.
Ani lidová fronta ani žádná jiná kapitalistická vláda nemůže vyřešit základní problémy moderního Španělska. Pět milionů rolnických rodin s nedostatkem půdy, tři miliony z nich bezzemkové, byly ždímány zdaněním a strádaly. Pouze vyvlastnění a přerozdělení půdy velkostatkářů chudému rolnictvu může odvrátit jejich hladomor. To však v kapitalismu není možné, protože struktura španělského bankovnictví leží v pozemkových hypotékách, tudíž zbavení se velkostatkářů by znamenalo zruinování kapitalistů i bankéřů. Pouze španělský „Říjen“ může zasadit smrtelnou ránu kapitalistům a velkostatkářům – a stejně tak zastavit hlad ubíjející obyvatele venkova.
Problémy dělnictva jsou téže problémem v kapitalismu neřešitelným. Španělský průmysl se zrodil příliš pozdě na to, aby mohl konkurovat levným výrobkům z dobře vyvinutého zahraničního průmyslu na jejich bedlivě střežených trzích. Je dokonce neschopný najít si odbytiště na domácím trhu kvůli katastrofální ekonomické situaci rolnictva. Marx a Lenin nás učí, že útěk dělnictva z vězení mizerných mezd a rostoucí nezaměstnanosti, je pouze zničení bariér kapitalismu a předání kontroly výrobních prostředků do rukou dělnické třídy.
V prvních měsících občanské války dělnictvo užívalo nejen vojenské metody jak porazit Franca, ale i jiné nezbytné součásti jejich boje proti reakci. Prostředky nezbytné k probuzení mas tím, že jim je dáno něco, za co mohou bojovat. Byly založeny závodní, vesnické, obchodní výbory a dělnické tribunály, byl iniciován vznik dělnických policejních složek a milicí. S počátky dělnického státu tudíž započala i revoluční válka proti fašistům. Existoval bok po boku s lidovou frontou, přičemž pochybňoval její autoritu a uzurpoval její funkce.
Komunistické a socialistické strany přišly na pomoc kapitalistické vládě, které hrozil zánik. Vstoupily do vlády lidové fronty a Caballero*, oslavovaný jako „špantělský Lenin“, se stal premiérem. Krok po kroku byly výdobytky dělnictva navráceny do původního stavu ve jménu „obrany demokracie“. Dělnické milice byly rozpuštěny do republikánské armády, dělnické tribunály eliminovány, dělnické policejní sbory rozpuštěny.
Stejný proces proběhl v Katalánsku. POUM zde vstoupila do vládní koalice a proklamovala, že jde o dělnickou vládu. Ale POUM též proklamuje, že občanská válka je od počátku bojem mezi socialismem a kapitalismem, a tudíž podrývá naprosté základy lidové fronty. Republikáni a stalinisté, sjednoceni v odporné a pomluvačné kampani proti POUM, označili POUM za agenty Franca, vyloučili je z vlády, umlčovali jejich propagandu a tiskoviny, zatýkali vůdce POUM.
Počátkem května 1937 zahájila vláda svůj provokativní útok na dělníky s cílem získat zpět kontrolu nad továrnami a budovami pod dělnickou správou. Odpor dělnictva byl poražen a buržoazie opět hrála prim na poli politickém, ekonomickém i vojenském.
Alternativy, které konfrontují španělské masy, jsou následovné: Na jedné Francův počínající totalitní režim, na straně druhé pak problematické vítězství „demokratického“ kapitalistického režimu, který může v naprosto zdevastovaném Španělsku vládnout pouze za pomoci sotva skrývatelné diktatury. V obou případech budou okovy útlaku tentokrát pevněji přibity ke končetinám španělských dělníků, rolníků a koloniálních poddaných, vyčerpaných a podvedených.
Od svého počátku se lidová fronta distancovala ve svém programu od socialistických, dokonce i polo-socialistických prostředků a cílů. Byla otevřeným a nepopiratelným ochráncem kapitalistického vlastnictví odpoutávající grandiózními plány pro budoucnost oči lidu od současné mizérie. Plánovaná lidová fronta v Británii je naprosto totožná. „Každá úvaha o reálném socialismu musí být pro teď odložena,“ praví sir Stafford Cripps** v Tribunu (14. dubna 1938), úpěnlivě naléhaje o sestavení vlády „demokratické fronty“. Daily Worker podporoval kandidáta Liberal Party proti kandidátovi labouristů, protože podporoval myšlenku lidové fronty a zároveň se posmíval labouristickému „ohromujícímu objevu“: „Liberálové nejsou socialisty, i kdyby tomu tak sami chtěli.“. (11. května 1938)
Stejně tak pro Británii jako pro Španělsko, je boj proti fašismu bojem za socialismus. Zbrojení, plánování přídělového systému, obavy z náletů dávají dělníkům jasně najevo, že mírové období se bleskově blíží svému konci. Ekonomický pokles amerického průmyslu se rozšířil do Británie. V prvních třech měsících roku 1938 znamenal pokles přílivu nových akcií – 33 000 000 namísto 49 505 000 ze stejné periody minulého roku indikuje prudký propad oproti dřívějšku. Zvýšené nábory do armády, které měly zamaskovat rostoucí nezaměstnanost v oblastech průmyslu a propadající se centrum národní ekonomiky, nejsou tak dobře viditelné v obchodních a průmyslových statistikách, protože stimul přípravy na válku pomáhá zpomalit proces ekonomického krachu. Nemoc doprovázená falešným pocitem blahobytu, která uchvacuje životně nutné základy kapitalismu, se projevuje jako symptom horečnatou aktivitou určitých částí průmyslu, má být vnímána jako předválečná „prosperita“, je to však agonie před krizí.
Po dobu předválečného boomu budou britské masy poměrně v pasivním stádiu, pravicoví odboroví předáci a Labour Party budou oponovat lidové frontě. Jakmile se začnou masy pohybovat směrem k radikálnímu socialistickému řešení svých problémů, jako tomu bylo ve Francii a Španělsku, labouristická byrokracie bude bez skrupulí následovat postup svých protějšků ve Francii a Španělsku, aby nasadila uzdu masovému hnutí a vést ho po zkázonosných stezkách popularfrontismu. Pokud dnes oponují lidovým frontám, není to kvůli otevřenému, proradnému opuštění i pouhých náznaků socialismu, ale proto, že jsou sami velmi spokojeni se svým postavením v kapitalistické společnosti, protože se bojí nevyhnutelného odhalední, kterému by museli čelit po převzetí moci. Dnes útočí na liberály jako na nesocialisty, zítra je budou obhajovat a bránit je, pracovat s nimi ruku v ruce při „stávkokazeckých konspiracích“ lidové fronty, jak to již dělají jejich reformističtí bratříčci v Komunistické straně Velké Británie.
KSVB volá po lidové frontě a podporuje programy liberálů: „zbraně pro Španělsko“, „obrana demokratických svobod“ a „ekonomický a sociální postup lidu“. Francouzská lidová fronta žádné zbraně Španělům neposlala, demokratická práva otroků v koloniích v Africe a Indočíně jsou kulky a vězení. Vláda francouzské lidové fronty uždibuje drobné ústupky uchvácené od vládnoucí třídy za pomoci stávky francouzských dělníků, načež pak znehodnocuje jejich navýšení mzdy manipulací s měnou. Liberálové a „pokrokoví“ kapitalisté nabízejí místo reforem, nabubřelé „plány na reformy“.
Dřívější komunikace vůdců KSVB potvrzuje, že jsou si dobře vědomi proradné role liberálů. Dnes mohou využívat své militantní reputace získané prací členské základny ve snahách odborů, aby militantní dělníci následovali jejich cestu vyznačenou chlebodárci z Kremlu. Stalin a spol. jsou ochotni obětovat aspirace britského dělnictva na socialismus proto, aby se mohli spojit v případě války s britskou buržoazií a aby toho docílili, nařídili zřízení lidové fronty. KSVB poslušně skáče, jak Kreml píská, promptně a nepokrytě popírají svá stanoviska vydaná o pár měsíců dříve, vychytrale a utlačovatelsky manévrují dělníky, aby podporovali koaliční vládu s jejich třídními nepřáteli, zavazují oči dělnictvu. Mezitím liberálové připravují dýku, která bude vražena do jejich zad.
KSVB dělá svou špinavou práci za výkřiků: „Jednota! Jednota!“, ale britská dělnická třída tvoří dvě třetiny britské společnosti, a zahrnula by i nižší střední třídu po aplikování smělých požadavků socialistického programu. Nemá žádnou potřebu se spolčovat s třídními nepřáteli – a už vůbec ne s prohnilými a zkorumpovanými liberály. Instinktivně tuší, že jednota je její nejmocnější zbraní – jednota dělnické třídy. Lidová fronta je karikaturou jednoty. Čistá jednotná fronta s třídním základem spojuje dělníky, jejich organizace a strany s programem jejich společného boje, je mottem dneška – s jediným cílem – bránit práva a privilegia dělníků získaná v bojích a oběťmi několika generací. Obrana již získaných ústupků musí vést k jedinému, kampani za získání plných práv dělníků, boji za dělnickou vládu.
Zkušenosti ze Španělska jsou varováním a lekcí světovému proletariátu, zejména tomu britskému. Včerejší dramata ve Španělsku se dnes opakují v Británii. A dovrší se zítra, pokud si britský proletariát neuvědomí své poslání, jež před něj postavila historie. Aby se dělnická třída byla schopna poprat s tímto posláním, potřebuje především „stranu, znovu stranu a ještě jednou stranu“!
Poznámky:
* Largo Caballero – Vůdce levé části španělské Socialistické strany, premiér od září 1936 do května 1937.
** Sir Stafford Cripps – Poslanec za Labour Party, který podporoval myšlenku lidové fronty, za což byl také vyloučen. V letech 1947–1950 uvedl program ekonomických úspor. Tribune byl reformistický deník, který pomohl zakládat.