Přeložil Anatol Dniester
6) Trocký dal povraždit Kronštadtské námořníky
Potlačení Kronštadtského povstání v březnu roku 1921 bývá jednou z hlavních anarchistických námitek proti bolševické revoluci. Bohužel většina z těch, kteří tak hlasitě křičí „Kronštadt“ se okolnostmi této události nikdy příliš nezabývala. Skutečností zůstává, že Kronštadtské povstání bylo nešťastnou tragédií, nikoliv represí ze strany nedemokratických bolševiků.
Kronštadtské povstání si právem zasluhuje hrdé místo v pamětech Říjnové revoluce. Vojáci střežící opevnění petrohradského přístavu patřili mezi jedny z nejradikálnějších a nejčinorodějších elementů roku 1917. Ale Kronštadtští námořníci roku 1921 byli jiní než jejich předchůdci z roku 1917. Námořníci roku 1917 byli mezi prvními, kteří se začali hromadně přidávat na stranu Rudé armády a mnoho z nich přišlo o život nebo přestoupilo k jiným posádkám. Kronštadtští vzbouřenci roku 1921 pocházeli povětšinou z rolnických rodin.
Aby vyhrály občanskou válku zavedly sověty strategii tzv. válečného komunismu. V praxi to znamenalo, že rolníci zadarmo dodávali obilí, aby se tak podařilo nakrmit vojáky na frontě a dělníky ve městech. Zpočátku byli rolníci připraveni tuto oběť podstoupit, protože věděli, že sovětská vláda je bude za oplátku bránit před velkokapitalisty a starými majiteli půdy. Jak ale postupovala občanská válka, ekonomická situace začala převažovat nad politickými idejemi. Rolníci začali požadovat volný obchod s obilím. Takový byl také hlavní požadavek vzbouřených vojáků v Kronštadtu, kteří většinou pocházeli z rolnických rodin. Kronštadtu se účastnil i menší počet anarchistů a bylo vydáno několik anarchistických tiskových zpráv, ale hlavním požadavkem zůstával volný obchod s obilím.
Sovětská vláda začala vyjednávat s rebely ke konci zimy. Bohužel čas pro vyjednávání rychle vyprchával a hrozilo, že led, který spojoval pevninu s ostrovem roztaje. Pokud by k tomu došlo, Kronštadští vzbouřenci by získali absolutní kontrolu nad veškerou lodní dopravu v petrohradském přístavu. Tím pádem by Kronštadští mohli celé hlavní město vyhladovět. Okamžitě nezakročit by znamenalo neodpustitelné pochybení a sovětské vedení nemělo na výběr než vzít kronštadtské opevnění útokem.
Skutečností zůstává, že Kronštadtské povstání a jeho následné potlačení bylo opravdovou tragédií občanské války. Dalším vyjednáváním by jí šlo bezpochyby zabránit. Ale bolševici neměli na vybranou. Z důvodu politické nenávisti bývá z Kronštadtu často viněn Lev Trocký. Liberálové a buržoazie se pokouší využít každé příležitosti, aby mohli pošpinit jméno Trockého a anti-stalinistické Levé opozice. Trocký později dosvědčil, že on osobně neměl s útokem na Kronštadt nic společného, ačkoliv s tímto krokem musel jako velitel Rudé armády politicky souhlasit.
Ať už bylo přesvědčení jednotlivých námořníků jakékoliv, jejich jednání by s největší pravděpodobností vedlo k postoupení pevnosti a města Bílé armádě, která se v té době nacházela ve Finsku. Stojí za zmínku, že několik měsíců po Kronštadtu uznalo bolševické vedení, že ekonomika „válečného komunismu“ už nevyhovuje situaci a zavedli tzv. Novou ekonomickou politiku. Hlavním bodem Nové ekonomické politiky byl volný obchod s obilím. Bolševici se tomuto kroku původně bránili, protože věděli, že by vedl k posílení bohatých velkostatkářů. Největší tragédií Kronštadtu tedy bylo, že jeho požadavky se nakonec podařilo splnit mírovou cestou. Anarchisté brzy nato začali Novou ekonomickou politiku kritizovat, ačkoliv plně splňovala jejich požadavky z Kronštadtu.
7) Bolševismus nevyhnutelně vede ke vzniku stalinistické diktatury
Vládnoucí třída a mainstreamová média už vyplýtvaly stohy papíru, aby dokázaly, že bolševismus automaticky vede ke stalinismu a k diktatuře. Neexistuje snad hloupější pomluva než spojovat revolucionáře roku 1917 s hrůznou diktaturou, která následovala. Bolševismus a stalinismus nemají nic společného, vzájemně se vylučují. K roku 1942 bylo prakticky celé původní bolševické vedení strany už po smrti, většina z nich padla za oběť Stalinovi. Pokud je stalinismus skutečně logickým důsledkem bolševismu, tak proč musel Stalin vyvraždit všechny původní bolševiky, aby se chopil moci? Na tuto otázku se doposud nepodařilo nikomu uspokojivě odpovědět.
Důvod pro vzestup stalinismu netkví v problémech leninismu. Bolševická strana roku 1917 požadovala nejen politickou, ale i ekonomickou demokracii. Demokratická kontrola pracujících nad výrobními prostředky měla jít ruku v ruce se sovětskou demokracií. Jedná se o daleko demokratičtější zřízení než jaké známe z kapitalismu, který je řízen pouze penězi a honem za ziskem, což vyúsťuje v diktaturu na pracovištích.
Bohužel carské Rusko disponovalo velice nízkou úrovní vzdělání. Na 90 % populace tvořili rolníci a gramotnost se pohybovala pod 30 %. V této situaci musel mladý dělnický stát spoléhat na staré carské byrokraty a funkcionáře, aby dokázali udržet společnost v chodu. Mezi lety 1917 a 1921 to byl ještě přijatelný kompromis, kdy pracující byli schopni kontrolovat práci byrokratů. Ale po čtyřech letech světové války a po třech letech občanské války byli občané vysílení. Ti nejoddanější zástupci pracující třídy patřili mezi první, kteří šli bojovat za revoluci a bohužel velká řada těchto bezejmenných hrdinů padla v boji.
Ačkoliv se podařilo vyhrát občanskou válku, sovětské hospodářství bylo drceno ekonomickou blokádou a cizími armádami. Většina občanů si prostě přála vrátit se domů za svými rodinami. V tomto prostředí se carští byrokraté začali osamostatňovat od pracujících. Začali vytlačovat pracující do pozadí a postupně odstranili mechanismy demokratického řízení a odpovědnosti.
Stalin patřil mezi členy této byrokratické skupiny. Ačkoliv v roce 1917 hrál jen vedlejší roli, stoupal vzhůru státním aparátem, který se stával stále arogantnějším s tím, jak jej opouštěli řadoví občané. Když se pracující dotazovali státních funkcionářů, bylo jim odpovídáno „Kde si myslíte že jste? V roce 1918?“. Na sklonku svého života bylo Leninovým posledním tažením sjednocení s Trockým a boj proti byrokratické degeneraci kterou Stalin představoval. Lenin o státní mašinérii prohlásil toto:
[Byrokratický státní aparát] je jako automobil, který nejede řidičovým směrem, ale směrem někoho cizího; jako by byl řízen nějakou záhadnou, zločinnou rukou, Bůh ví čí, snad nějakého prospěcháře, kapitalisty nebo obojího.
V jiné své práci napsal:
[Stání] aparát, který nazýváme svým, je nám ve skutečnosti stále celkem cizí. Je to buržoazní a carská směska a během posledních pěti let se nenaskytla možnost se ho bez pomoci jiných zemí zbavit. A protože jsme byli většinu času „zaměstnáni“ vojenskými závazky a bojem proti hladomoru… Není pochyb, že ono nekonečně malé procento sovětů a posovětštěných dělníků bude v přílivu šovinistické velkoruské lůzy tonout jako moucha v mléku.
Ve své poslední vůli, která byla později pečlivě držena pod pokličkou, Lenin otevřeně vyhlásil boj proti Stalinovi, když 24. prosince 1922 napsal:
Tím, že se s. Stalin stal generálním tajemníkem, soustředil ve svých rukou nesmírnou moc, a já si nejsem jist, dokáže-li vždy dost obezřetně tuto moc uplatňovat.
Ale o jedenáct dní později dodal:
Stalin je příliš hrubý a tento nedostatek, který se jakžtakž dá trpět ve styku mezi námi komunisty, nelze trpět u generálního tajemníka. Proto soudruhům navrhuji, aby uvážili, jak Stalina z této funkce přemístit, a jmenovali na ni jiného člověka, který by se ve všech ostatních směrech lišil od Stalina jen jednou předností, že by totiž byl snášenlivější, loajálnější, zdvořilejší a pozornější k soudruhům, méně náladový atd.
Výše uvedené citáty jsou více než dostačujícím důkazem, že Lenin byl proti byrokracii a také stál proti Stalinovi.
Anarchisté často uvádějí, že důvodem pro vzestup stalinismu byla politika demokratického centralismu. Jedná se o bizardní formulaci, která tvrdí, že by stačilo změnit způsob jakým se rozhodovalo a všichni by se k sobě najednou chovali pěkněji.
Demokratický centralismus je jedinou skutečně demokratickou strategií, kterou lze dosáhnout změny. Hlavní zásadou demokratického centralismu je demokracie v diskuzi a jednota v boji. Demokratický centralismus se řídí podobnými demokratickými principy jako stávky: všichni pracující mají možnost zapojit se do diskuze o tom, zda vyhlásit stávku a poté následuje hlasování. Pokud stávku podpoří například 70 %, tak se musí zapojit všichni zúčastnění, jinak by se stávka minula účinkem. Práva menšin jsou chráněna, ale většina má právo rozhodovat.
Demokratický centralismus je protikladem „čisté anarchie“ kde nikdo není vázán k tomu respektovat demokratické rozhodnutí většiny a skupina se štěpí hned při prvních rozkolech. Podobná paralýza vedla k rozpadu hnutí Occupy. Dalším protikladem demokratického centralismu je i Stalinův byrokratický centralismus, který nezaručuje ani svobodnou diskuzi a ani ochranu menšinám. Zde opět vidíme diametrální rozdíl mezi stalinismem a bolševismem.
Je ironické, že řada anarchistických organizací „bez vůdce“ se nakonec dostává do situace podobné byrokratickému centralismu. Do čela těchto „decentralizovaných“ organizací jsou dosazováni ti nejhlasitější a nejnásilnější lidé v kolektivu, a to bez jakýchkoliv voleb. K rozhodování stále dochází, ale nikdo nemá demokratické právo vznášet námitky.
„Ale vždyť bolševici zakázali všechny opoziční politické strany!“ namítají liberálové. Dělnický stát neměl nikdy v úmyslu k tomuto opatření přistoupit. Bohužel každá z opozičních stran v sovětech se dříve nebo později postavila proti bolševikům, přidala se k Bílím a společně organizovali teroristické útoky namířené na občany. Něco takového by neschvalovala žádná demokratická společnost. Žádná demokratická společnost by nikdy nedovolila, aby ti, kteří používají teroristické metody mohli zasedat ve vládě a hlasovat o zákonech. Je to něco podobného jako kdyby členové Al-Káidy chtěli kandidovat na post českého prezidenta.
Marxisté usilují o demokratické zřízení se zastoupením různých politických stran, ale kdokoliv pozvedne proti demokracii zbraň bude zbaven svého práva zapojovat se do diskuze. Trockého Levá opozice, pravá nástupkyně tradic bolševismu patřila mezi přední zastánce demokracie. Členové Levé opozice byli postupně posíláni do vyhnanství na Sibiř a samotný Trocký přišel o život rukou Stalinova atentátníka. Kritici Ruské revoluce na tyto bojovníky proti stalinismu rádi zapomínají. Je třeba zdůraznit, že v souboji mezi Trockého Levou opozicí a Stalinovými byrokraty, v souboji mezi internacionalistickou lidovou demokracií a mezi „socialismem v jedné zemi“ měl Stalin náklonost zahraničních imperialistů.
Tvrzení, že bolševismus nevyhnutelně vede k stalinismu je v zásadě velmi abstraktní představa.
Nevypovídá nic o tom, proč Ruská revoluce a Komunistická internacionála postupně degenerovali. Nezohledňuje obrovskou zaostalost carského Ruska, občanskou válku, blokádu a invazi 21 cizích armád a neúspěch revolucí ve vyspělých kapitalistických zemí, což vedlo k izolaci SSSR. Na souhře těchto skutečností není nic nevyhnutelného. Liberálové, reformisté a anarchisté, kteří tento mýtus stále omílají dokola si myslí, že byrokracie je nějakou geneticky vrozenou lidskou vlastností, nikoliv výsledek společenského vývoje. Byrokracie je ve skutečnosti nevyhnutelným důsledkem chudoby. Malá úroveň technologické rozvinutosti a občanská válka zajistily, že mladý dělnický stát se musel potýkat s obrovským nedostatkem na všech frontách.
Když ve společnosti z jakéhokoliv důvodu vznikne něčeho nedostatek, existují dva způsoby, jak se s ním vypořádat. Kapitalisté řeší nedostatek tím, že zvednou ceny a nedostatkové zboží tak získají jen bohatí. Tato metoda je samozřejmě pro socialismus nepřijatelná. Pokud je v socialistické společnosti nějaké zboží v nedostatku, jedinou možností je rozdávat jej na příděly. Aby silní nepředbíhali v řadách slabé a aby se na všechny dostalo je potřeba postavit vedle obchodu policistu. Policistu je třeba dobře platit, aby vykonával svou práci. A takto vzniká v podmínkách nedostatku byrokracie.
To je také důvod, proč je vyspělá věda a technika důležitým předpokladem pro socialismus. Pokud by uspěla Listopadová revoluce v Německu v letech 1918–1923 tak by nejenže nikdy nedošlo k usurpování moci Stalinovými byrokraty, ale rozhořela by se světová revoluce. Vyspělý německý průmysl spolu se zemědělstvím a přírodním bohatstvím carského impéria by ukázaly pravý potenciál plánované socialistické ekonomiky.
Revoluce ve vyspělých kapitalistických zemích jako Kanada, Británie, Francie, USA nebo v České republice by nemusela čelit stejným problémům jako v Sovětském svazu. Na rozdíl od Ruska roku 1917 tyto země netrpí socioekonomickou zaostalostí, ba naopak jsou zde miliony čerstvých absolventů univerzit bez práce. Tyto země netrpí zaostalostí technologií a výrobních procesů, ale naopak mají tisíce továren mimo provoz a biliony dolarů, které nejsou investovány a leží bez využití na bankovních účtech velkokapitalistů.
Většina populace světa dnes žije ve městech a je součástí pracující třídy. Před rokem 1945 byla většina zemí životně závislá na zemědělství. Úroveň vzdělanosti a gramotnosti je dnes daleko vyšší než před sto lety. S výjimkou vyšších vrstev společnosti přichází stále větší část populace o svá práva. Úředníci jsou dnes zaměstnanci jako každí jiní, často jsou členy odborů a účastní se stávek, rozhodně netvoří privilegovanou třídu jako tomu bylo v carském Rusku. Určitě by se rádi zapojili do boje za lepší svět a nezradili by jej jako to udělali carští a stalinističtí byrokraté.
Lenin vyjmenoval podmínky pro demokracii pracujících: svobodné volby všech představitelů, všichni představitelé jsou okamžitě odvolatelní, žádný úředník nesmí pobírat vyšší plat než ostatní pracující aby se předešlo kariérismu, ve vedoucích úlohách se prostřídají všichni zúčastnění a nesmí existovat žádná profesionální ozbrojená složka, která by mohla utlačovat občany. Zaostalost carského Ruska první poloviny 20. století neumožňovala, aby byl tento program splněn, ale revoluce dnes by s ním neměla nejmenší problém. Jak říkal Lenin, jestliže se na vládě podílí každý občan, nevznikne vládnoucí třída. Stalinismus není nevyhnutelný.
8) Komunismus zabil 100 milionů lidí
S moudrem „komunismus zabil 100 milionů lidí“ se vytasí kdejaký novinář nebo internetový diskutér kdykoli je třeba zabít dobrou debatu. Jsi socialista? Sto milionů mrtvých! Chceš vyšší minimální mzdu? Sto milionů mrtvých! Chceš lepší zdravotnictví? Sto milionů mrtvých! Pravice toto heslo používá vždy, když jí dojdou skutečné argumenty.
Jaká je ale skutečnost? Tvrzení o stu milionech obětí komunismu pochází z Černé knihy komunismu od Stephana Courtoise z roku 1998. Toto tvrzení bylo již opakovaně vyvráceno, je založené na nekvalitní metodice a používá chybná kritéria pro sčítání obětí. Dokonce i někteří z hlavních spoluautorů Courtoise s tímto závěrem nesouhlasili. Tvrdili, že Courtois byl doslova posedlý dopracovat se jakýmkoliv způsobem k číslu sto milionů, i když je zcela nereálné.
Přes 90 % úmrtí v Černé knize komunismu jsou následkem stalinistických a maoistických režimů. Již jsme vysvětlili, že stalinismus nemá se skutečným marxismem nic společného. Nepřebíráme proto žádnou odpovědnost nad zločiny těchto diktatur. Poukazujeme na fakt, že trockisté a následovníci pravého bolševismu byli mezi prvními oběťmi těchto režimů. Považujeme za odporné, že pravice zneužívá obrovských obětí, které přinesli naši soudruzi k pošpinění našeho vlastního praporu.
Kdo je zodpovědný za oběti ruské občanské války? Copak občanskou válku způsobili dělníci a rolníci, tedy většina populace a jejich požadavky ukončit první světovou válku, přerozdělit půdu bezzemkům, zavést právo sebeurčení pro utlačované národnosti a socialismus? Anebo je vina na generálech Bílé armády, majitelích půdy, kapitalistech, monarchistech a 21 cizích intervenčních armádách, kteří neuznali přání většiny? Jedná se o podobnou situaci jako kdyby Váši rodinu přepadli ozbrojení lupiči a vy byste se bránili. Zranění by byli na obou stranách. Čí je to vina? Pravice tvrdí, že vina je na Vás a Vaší rodině, protože jste se rozhodli bránit. Podobným způsobem by šlo vinit i Abrahama Lincolna za úmrtí ke kterým došlo během americké občanské války, která osvobodila miliony lidí z otroctví.
Americká občanská válka totiž zasáhla podobné procento populace jako občanská válka v Rusku.
Dokonce i útoky na stalinisty jsou plné pokrytectví. Tak například Černá kniha tvrdí, že komunismus si v Afganistánu vyžádal 1,5 milionů obětí v době sovětské přítomnosti v zemi. Ale kniha zapomněla dodat, že CIA v Afganistánu podporovala mudžihádské partyzánské oddíly a dodávala jim raketomety spolu s další moderní vojenskou technikou. Bývá také zapomínáno, že tyto mudžihádské oddíly „bojovníků za svobodu“ jejichž členem byl i Usáma bin Ládin se v 90. letech přejmenovaly na Tálibán. Kdo je tedy zodpovědný za oběti Tálibánu?
Jednou z událostí, která bývá často spojována se sty miliony obětí komunismu je hladomor, ke kterému došlo v Sovětském svazu v letech 1932 a 1933. Černá kniha tvrdí, že hladomor si vyžádal čtyři miliony mrtvých na Ukrajině a dva miliony mrtvých ve zbytku SSSR. Nacionalistická vláda v Ukrajině odsuzuje hladomor jako genocidu namířenou proti ukrajinskému národu.
Ani marxisté neodpouštějí stalinistům za tento hladomor, který byl následkem Stalinovy zločinné politiky nucené kolektivizace. Trocký se touto problematikou detailně zabývá ve svém mistrovském díle Zfalšovaná revoluce.Ale na druhou stranu nepřijímáme ani anti-komunistické postoje ukrajinských nacionalistů. Pravda je taková, že v 20. letech Stalin spoléhal na podporu bohatých rolníků při svém boji s Trockého Levou opozicí. Levá opozice prosazovala dobrovolnou kolektivizaci zemědělství a vzdělávání rolníků o výhodách socialistického hospodářství.
Ale jakmile byla Trockého opozice poražena, velcí statkáři hrozili návratem ke kapitalismu, čímž ohrožovali výsady byrokratů. Stalin tedy podnikl obrat o 180 stupňů a udeřil na kulaky. Místo dobrovolné kolektivizace nařídil nucenou kolektivizaci s cílem „zlikvidovat kukaly jako třídu“. Tato šílená politika způsobila, že lidé na venkově museli sníst své zásoby zrní a svá stáda dobytka, což vedlo k hladomoru. Dopad hladomoru byl nejtvrdší na Ukrajině, protože Ukrajina byla sýpkou někdejšího carského impéria. Hladomor měl však také drastický dopad mimo Ukrajinu. Ačkoliv tato fakta nepodporují tvrzení, že se jednalo o cílenou genocidu, trockisté proti hladomoru bojovali od samého počátku.
Pokud bychom aplikovali metodiku Černé knihy na kapitalismus, tak bychom zjistili, že zabil biliony lidí. Filozof a lingvista Noam Chomsky, který není zastáncem stalinismu ani maoismu použil metodiku Černé knihy k porovnání Indie s Čínou. Kvůli větší společenské rovnosti a lepšímu zdravotnictví čínské plánované ekonomiky zemřelo v kapitalistické Indii k roku 1979 o 100 milionů více lidí než v Číně. A co vyvražďování domorodých populací při kolonizaci Severní a Jižní Ameriky? A obchod s otroky v Africe? A oběti imperialismu po celém světě?
Winston Churchill byl osobně zodpovědný za Bengálský hladomor roku 1943, kterému padly za oběť miliony lidí. Britové během hladomoru exportovali potraviny ze země, čímž nastal katastrofální nedostatek jídla. Churchill prohlásil „Nenávidím Indy. Jsou to bestiální lidé s bestiálním náboženstvím.“ A k tomu musíme připočítat miliony obětí imperialistických válek vedených pro zisk a pro získání strategických výhod. Tedy půl milionu mrtvých v Iráku, 50 milionů mrtvých v obou světových válkách a bezpočet dalších civilistů a vojáků, kteří přišli o život v desítkách dalších „malých“ válkách.
V březnu tohoto roku oznámil UNICEF, že do roku 2040 bude 600 milionů dětí čelit podvýživě, nemocím anebo smrti, pokud bude světový vývoj pokračovat svým současným tempem. Jiné zprávy zase poukazují na to, že zatímco miliony dětí umírají každý rok na snadno vyléčitelné nemoci, osm bilionářů vlastní stejné bohatství jako polovina lidstva. Z toho vyplývá, že kapitalismus, imperialismus a kolonialismus by každý vydal na celou sbírku „černých knih“. Je nejvyšší čas, aby lidstvo konečně upustilo od současného socioekonomického systému, který „krvácí od hlavy až k patě z každého póru“.
9) Pád Sovětského svazu dokazuje, že kapitalismus je nejlepší systém
Při pohledu na táhlou globální ekonomickou krizi je usměvavé tvrzení, že kapitalismus je pro člověka „přirozeným“ a že nic dokonalejšího než kapitalismus neexistuje. Kapitalismus je však pouze sociální systém, který existuje jen posledních dvě stě až tři sta let, zatímco druh Homo sapiens je zde už stovky tisíc let. Co tedy lidstvo dělalo po zbylých 99.9 % své existence?
Tato otázka byla zodpovězena řadou filozofických a vědeckých prací a není třeba ji zde opakovaně rozebírat. Pravice tvrdí, že rozpad Sovětského svazu je důkazem toho, že lidé jsou od přírody sobečtí a pokud je nic nenutí do práce budou celý život lenivět. Opět se jedná o další nikdy neprokázané tvrzení, které nemá se skutečností nic společného.
Ačkoliv začali úplně ode dna, občané Sovětského svazu dosáhli neuvěřitelných věcí. A to navzdory špatné správě stalinistickou byrokracií. Občané SSSR pracovali sakra tvrdě, vždyť Sovětský svaz měl více doktorů, vědců a inženýrů než všechny přední kapitalistické země dohromady. Bylo to díky plánované ekonomice. Mezi lety 1913 a 1963 se produktivita práce v Británii zvýšila o 73 %, o 332 % v USA a o 1310 % v Sovětském svazu. Meziroční nárůst produktivity v SSSR činil přes 10 % zatímco kapitalistické země se potácely v krizi.
V Sovětském svazu na každých sto tisíc obyvatel připadalo 205 lékařů, zatímco v Itálii a Rakousku to bylo jen 170, 150 v Americe, 144 v Západním Německu, 110 v Británii, Francii a Nizozemsku a 101 ve Švédsku. V roce 1970 vystudovalo v SSSR 257 tisíc inženýrů, ve Spojených státech to bylo pouze 50 tisíc. To vyústilo v celou řadu průlomových objevů a Nobelových cen ve všech vědních oborech.
I v Československu se životní podmínky nacházely na zcela jiné úrovni než dnes. Plánovaná ekonomika dovolovala rychlé zotavení z následků druhé světové války. Byla zrušena většina starých chudinských čtvrtí a slumů a na jejich místě bylo vybudováno nové ubytování, které bylo na svou dobu docela moderní. Produkty se značkou „Made in Czechoslovakia“ se ve světě těšily skvělému jménu.
Díky plánované ekonomice bylo Československo potravinově soběstačné. Věda a výzkum byly štědře dotovány, takže u nás operovala síť špičkových výzkumných ústavů a univerzit, existovalo skvělé propojení českých vědců s výzkumnými pracovníky napříč východní Evropou, Latinskou Amerikou a Asií. Každé malé městečko nebo městys mělo své vlastní regionální muzeum, které shromažďovalo přírodovědné a historické poznatky z regionu. Je tedy nesmysl tvrdit, že za rozpad Sovětského svazu a východního bloku mohla naše vlastní hloupost a lenivost.
Tak co vedlo k pádu SSSR, Československa a celého východního bloku, když jsme měli tolik chytrých a pracovitých lidí? Vina leží na bedrech stalinistické byrokracie. Trocký vysvětloval, že socialistická plánovaná ekonomika potřebuje demokracii tak, jako lidské tělo potřebuje kyslík. V kapitalistickém systému slouží trh jako pojistka proti neefektivitě. Pokud nějaká firma není efektivní, tak zbankrotuje. Ve zdravé plánované ekonomice je pojistkou proti neefektivitě demokratické rozhodování a samospráva pracujících. Pokud pracující vymyslí nějakou novou inovaci nebo zlepšení, tak ji prostě zavedou do praxe. Ale demokratická samospráva pracujících byla trnem v oku stalinistické byrokrace, která nechtěla povolit nic, co by zpochybňovalo její absolutní moc.
Padesát úředníků v Moskvě sice dokázalo plánovat první fáze industrializace země, ale daleko neefektivněji, než by to svedla demokratická samospráva občanů. Od poloviny 60. let začal růst sovětské ekonomiky zpomalovat a od 70. let stagnoval úplně. Ekonomika se stala příliš složitou na to, aby ji dokázala plánovat hrstka byrokratů z pohodlí své kanceláře. Obří zátěž byrokratismu, protekce, korupce a neefektivity byly zpočátku relativně nevýznamným jevem, ale časem se z nich stala nepřekonatelná brzda.
Kvóty, které přicházely shora od stranických úředníků nebylo možné plnit, a tak se produktům a službám začalo ubírat na kvalitě. S tím u nás začal růst šedý a černý trh, který vyplňoval mezery vzniklé hloupostí a plýtváním byrokratů. Díky byrokratickým plánovačům došlo k absolutnímu nedostatku spotřebního zboží jako například ledniček nebo aut. Úpadek sovětské ekonomiky trval po dvě dlouhá desetiletí a následoval jej úplný zánik stalinistických režimů ve světě. Straničtí byrokraté zkoušeli všechno možné, aby zachránili situaci, ale nic nefungovalo. Jediné, co nezkusili byla demokratická vláda občanů. A tak zůstával obrovský kreativní potenciál sovětských a československých občanů nevyužit.
Místo toho, aby zavedli demokratickou samosprávu a demokratickou plánovanou ekonomiku se byrokraté rozhodli, že se sami stanou kapitalisty na úkor zbytku společnosti. Po pádu stalinistických režimů byly najednou všechny státní podniky ve střední a východní Evropě na prodej za směšně levné částky, což otevřelo cestu nové třídě oligarchů. Jestliže je kapitalismus skutečně tím „nejlepším systémem“, tak by jistě vedl ke dramatickému zlepšení životní úrovně a růstu průmyslu. Ale návrat ke kapitalismu byl absolutní katastrofou. V Rusku se HDP propadlo o 60 %, délka života se snížila o 15 let. Po celé slovanské Evropě došlo k nárazovému nárůstu sebevražd a předtím neznámých psychických problémů, nemocí z přepracování a stresu.
Dnes se počet lidí bez domova v ČR vyšplhal na více než 65 tisíc, bezprostřední ztráta bydlení hrozí více jak 100 tisícům lidí. Kdysi věhlasné podniky a firmy skončili v rukou zahraničních investičních fondů a multinárodních korporací a byly jim přiděleny vedlejší role. V tom horším případě byly vytunelovány a zanikly úplně. Česká republika je dnes vázána dluhy, které za posledních 28 let skočily prakticky z nuly na 1673 miliard korun. Utrpěla kultura, ihned v 90. letech se drasticky propadla návštěvnost divadel a uměleckých galerií. Větší vzdělávací a kulturní akce je dnes mnohdy možné pořádat pouze s přispěním bohatého sponzora. Od 90. let se rodí stále méně dětí, protože mít děti je dnes až příliš drahé. Jen v 90. letech se porodnost v ČR propadla o tři čtvrtiny. Mladí lidé jsou mnohdy nuceni opouštět zemi a hledat zaměstnání jinde. Všechny další sociální problémy kapitalismu se vrátily: alkoholismus, prostituce, zneužívání drog, organizovaný zločin a další. Postavení žen se strmě propadlo. Takový je odkaz kapitalismu.
Skutečně zdravá demokraticky plánovaná ekonomika by dala prostor každému z nás realizovat svůj skutečný potenciál. To je něco, co kapitalismus a stalinismus záměrně potlačují. Studenti managementu na vysokých školách se učí, že pracující jsou jen hloupí trubci, zatímco pramen moudrosti a inspirace proudí od šéfů, tzv. „kapitánů průmyslu“. Ale ve skutečnosti to jsou právě tito muži a ženy v oblecích, kteří jsou zodpovědní za bankroty, stagnaci průmyslu, zavírání bank, propouštění, a přesto stále pobírají milionové mzdy.
Jsou to pracující v obchodech, dílnách, továrnách a kancelářích, kteří skutečně rozumí svému řemeslu a dokáží jej vylepšovat. Je to management, který vnáší chaos do výroby tím, že zavádí nesmyslné hierarchie a štve pracující proti sobě. Pokud dostane zaměstnanec dobrý nápad, jeho šéf mu jej ihned ukradne, přivlastní si ho a pak propustí pracující, kteří už nebudou díky zlepšení efektivity potřeba.
Pracující jsou odcizování od produktů své práce, a tak neexistuje motivace systém zdokonalovat. V socialistické společnosti každý občan přispívá komunitě a každý má zároveň více volného času. Kapitalismus a stalinismus mají společného to, že si oba myslí, že většina lidstva jsou zbyteční hlupáci. Marxisté věří, že každý člověk má něco, čím dokáže přispět společnosti. Zbytečný je právě nesmyslný management a byrokracie živená kapitalismem.
10) Říjnová revoluce ničeho nedosáhla
Že prý Říjnová revoluce ničeho nedosáhla! Tak proč dnes politici a bankéři vynakládají miliony dolarů, aby přesvědčovali veřejnost, že revoluce jsou zbytečné? Každý, kdo si záležitost promyslí pozná nesmyslnost tohoto tvrzení. Jestliže Revoluce ničeho nedosáhla, tak proč se jí establishment tolik bojí? Říjnová revoluce transformovala zemi zaostalejší než dnešní Pákistán do druhé největší světové velmoci. A přesto je nám stále předkládáno, že Sovětský svaz ničeho nedosáhl.
Již jsme zmínili některé z neuvěřitelných technických a ekonomických úspěchů sovětské plánované ekonomiky, navzdory byrokratickému stalinismu. Přidejme další. Po nacistické okupaci, která při ústupu používala taktiku spálené země se plánovaná ekonomika vzpamatovala i bez pomoci zvenčí ve formě Marshallova plánu. Sovětský národní důchod poskočil o 570 % mezi lety 1945 a 1964, zatímco USA, jejíž území nebylo válkou poznamenáno měla růst jen 55 %. V tomto období se nemohlo nic rovnat sovětské vesmírné technice. Sputnik 1 se stal první umělou družicí a Jurij Gagarin prvním mužem ve vesmíru.
Jedním z největších úspěchů SSSR byla nepochybně porážka nacistického Německa, které mělo pod svou kontrolou veškerý průmysl Evropy. Ačkoliv se to ve školách na západě neučí, k 90 % bojů a obětí druhé světové války došlo na východní frontě. Hitlerova armáda zde povraždila okolo 27 milionů sovětů.
Churchill a Roosevelt původně plánovali, že počkají až se Německo a Rusko vzájemně vyčerpají a oni si pak poradí se zbytky. To je také důvod, proč otevřeli západní frontu až roku 1944. Bitva u Kursku dodnes zůstává největší tankovou bitvou v historii a poté co byla německá armáda poražena u Stalingradu zaregistrovala Rudá armáda jednu z nejrychlejších ofenzív v lidských dějinách. Plánovaná ekonomika SSSR umožnila sovětům převýšit výrobu celé kapitalistické Evropy v době, kdy to bylo nejvíce potřeba. Byla to sovětská vojska, která osvobozovala Židy z koncentračních táborů, osvobodila východ Evropy a vztyčila rudou vlajku nad Budovou Říšského sněmu v Berlíně. Pokud by Britové a Američané neotevřeli západní frontu, tak by se se sověty setkali u břehu Lamanšského průlivu, ne v Německu. Před Dnem D se většina aktivit spojeneckých armád odehrávala daleko od hlavního dějiště války, soustředili se především na ochranu svých kolonií v Africe a Pacifiku.
Zisky Revoluce nebyly jen ekonomické, ale také sociální. Zatímco ženy v Británii postrádaly právo volit až do roku 1928, Sovětský svaz zajistil jejich rovnost s muži už roku 1918. V Kanadě dokonce nebyly ženy vůbec považovány za „osoby“ až do roku 1929! Sovětské rodinné právo bylo pohlavně neutrální a homosexualita byla uzákoněna o půl století před západem. Například Trocký si vzal příjmení své manželky a nikomu to nepřišlo zvláštní. Byl legalizován potrat. Bohužel mnoho z těchto výdobytků bylo později zrušeno stalinistickou diktaturou. Navzdory ústupkům ve 30. letech měl Sovětský svaz k roku 1970 rovnoměrné zastoupení mužů i žen ve vyšším vzdělání, o mnoho let dříve než v kapitalistických zemích. SSSR poskytovalo vzdělání, zdravotnictví a péči o děti zdarma, což se Spojeným státům nikdy nepodařilo. Není překvapivé, že průměrná délka života žen se zvýšila ze 30 na 74 let mezi roky 1927 a 1970 a dětská úmrtnost klesla o 90 %.
Ve 20. letech procházela sovětská kultura a věda obdobím svého největšího rozkvětu. Po revoluci došlo k neuvěřitelné explozi nových experimentálních forem. Ejzenštejn se svými brilantními filmovými díly stal vedoucí postavou kinematografie. Šostakovič a ostatní zrevolucionizovali symfonie a bolšojský baletní soubor je obdivován do dnešních dní. SSSR dominovala olympijské hry. Masivní podpora sportu se promítla i u nás, Československo v tomto období vyhrálo 103 olympijských medailí. Věda také pokročila kupředu. Theodosius Dobzhansky provedl syntézu Darwinova přirozeného výběru a mendelovské genetiky. U nás byla v 50. letech objevena polarografie a byly vynalezeny kontaktní čočky. Bohužel i tyto úspěchy byly později vymýceny zavedením socialistického realismu v umění a lysenkoismem v biologii. Stalinistická byrokracie nemohla nikdy povolit plný projev svobody například v populární kultuře mládeže. Ale navzdory stalinistické cenzuře si sovětské klasické umění udržovalo prvotřídní úroveň.
Navzdory obrovské materiální, sociální a kulturní zaostalosti a navzdory útokům a sabotážím zvenčí a zevnitř dělala bolševická revoluce zázraky. Jen si představte, čeho by dnešní pracující a studenti mohli dosáhnout s více vzděláním a kultury. To, co zbrzďuje naši společnost je honba za ziskem a kapitalistický způsob výroby. Společnost se v současnosti nachází ve slepé uličce a vrávorá z jedné sociální, politické a ekonomické krize do další. Tato pouta musíme roztříštit na kousky, abychom tak osvobodili skutečný potenciál lidstva.
John Reed ve své klasice 10 dní, které otřásly světem podal živé vylíčení událostí roku 1917. V tomto článku jsme se pokusili odpovědět na 10 největších mýtů, kterými si establishment pokouší udržet moc. Lenin jednou prohlásil, že hnací silou dějin je pravda, ne lež. Při jiné příležitosti zase napsal, že marxismus je všemocný, protože je pravdivý.
Revoluční tendence nemá důvod lhát: proč bychom si měli dělat iluze o realitě? Marxismus usiluje o holistické a vědecké chápání sociálních podmínek okolo nás a jak je měnit k lepšímu. Pokud si budeme sami lhát, tak si tento úkol jen více znesnadníme. Naštěstí stále více a více pracujíc, a hlavně mladých lidí začínají prohlížet lži, které udržují při životě kapitalistickou nerovnost. Ruská revoluce do dnešních dnů představuje jedinečný příklad toho, jak vykořisťovaní a utlačovaní mohou dosáhnout své vlastní emancipace. Pro establishment neexistuje větší hrozba než ideály bolševiků a jejich zkušenosti z Ruské revoluce. Kéž by tento příspěvek pomohl nově zradikalizovaným pracujícím a studentům k nalezení odpovědí na otázky, s kterými vyhrají debaty nad konzervativci a vybudují nový Říjen o sto let později, ale tentokrát v mnohem větším měřítku.
Alex Grant, kanadská sekce Mezinárodní Marxistické Tendence (IMT)